KARIBIK 2. DÍL

 

 

18.4.2000 - úterý

 

 

Dobré jitro. Je hodně brzy a přípravy na vyplutí jsou téměř hotové. Poplujeme do Trellis´ Bay. To je přesně ta zátoka, kde mne Procházkovi poprvé seznámili se svou jachtou. Je to jen pár hodin plavby, ale protože je nutné doplnit zásoby před další cestou na Virgin Gordu, jedeme dříve. Půjdu totiž na nákup pár kilometrů do Seabreeze.  Tam je vše nejlevnější. Kdybychom nakupovali na Gordě, zaplatili bychom více než dvojnásobek. Virgin Gorda je ostrov milionářů. Takové místní Karlovy Vary. Má nejkrásnější pobřeží, pláže, útesy a ostrovní květenu. Po kratší plavbě se dostáváme do Trellis´ Bay. Chtěl bych si to tu více prohlédnout, ale musím na nákup. Vyrážím na delší výlet po pevné zemi pro potraviny. Ještě jsem nejistý na nehybné zemi. Podvědomě vyvažuji houpání i na souši a vypadám jak nalitý. S báglem na zádech vyrážím k letišti. Tady jsem před několika dny přistával. Vše je tu za dne jiné, než jsem to vnímal večer. Než jsem obešel celou runway, přistálo nebo odstartovalo pět letadel. Je tu hodně čilý letecký ruch, protože je tady létání nejoblíbenější způsob přepravy. Ono tedy také skoro jediný možný. Proto tu přepravu zajišťuje, kromě mé domovské LIAT, hned několik leteckých společností (Winair, American Eagle, …). A mimo ně je tu spoustu soukromých letadel a vrtulníků. Vždyť pro někoho, kdo může mít na B.V.I. nějakou residenci, je soukromé letadlo to nejmenší. Nad hlavou mi prolétá šesté letadlo a já se blížím k místu, kde je průliv mezi Beef Island, kde jsem teď, a Tortolou. Již vidím ceduli o mostu spojujícím oba ostrovy. Délka, výška, projektant, stavební společnost a záštita nad mostem od British Governmentu. Vždyť se most jmenuje The Bridge Queen Elisabeth. S jistou představou o monumentálnosti mostu jsem prošel zatáčkou a mám ho přímo před sebou. No nazdar. Je tu starý, zrezivělý zvedací most. Něco kolem 40-ti metrů dlouhá troska. Já bych na něj nevjel ani s poloprázdným kolečkem a tady se po něm prohánějí náklaďáky. Tu a tam chybí nějaký trám, po vozovce se válí vytrhané šrouby z konstrukce a místy je vidět úplně skrz most. Při přecházení jsem našlapoval jen hodně zlehka, aby na mne pak nesvedli, že jsem svým dupáním zničil nejstrategičtější stavbu B.V.I. Po překonání mostu jsem si rovnou dvakrát oddychl. Poprvé, že jsem přežil a podruhé, že jako pěší nemusím platit „mýtné !!!“. Je to šílenství. Uvědomuji si, že zpátky to bude mnohem horší. Budu mít plný batoh. No nic, pokračuji na Seabreeze. Ale protože komplikací není nikdy dost, přepadává mne velmi rychlá a hodně tíživá situace. Potřeboval bych si někde odložit, ale jako naschvál tu není kde. Žádné křoví, žádné stromy, žádný hajzlík. Propocený a se zataženými hýžďovými svaly pobíhám zmateně po městečku. Opravdu krátce před povolením svěračů, jsem objevil na jedněch dveřích panáčka. Jediná maličkost byla, že to nebyl hajzlík veřejný, ale školní. Vbíhám na školní dvůr, kde stojí čtyři černošské učitelky. Posunky naznačuji, že se neptám, ale pouze oznamuji, že použiji jejich toalety. Ani nesundavám bágl ze zad. Po chvilce úlevy vycházím ven a situace se jeví zcela jinak. Půjdu to malinko vysvětlit. Ale nebylo moc třeba. „Úči“ se mi řehtají jak pominuté, a tak spíše došlo k normální konverzaci. Vykecal jsem na sebe všechno, včetně toho, že jsem učitel. Určitě si říkaly, že asi učitelé v Evropě berou hodně peněz, když si mohou dovolit lítat do Karibiku. Kdyby ale věděly, že kdybych byl celou dobu ve školství, neviděl bych ještě ani Slovensko. Jedna učitelka mne čapla za ruku a táhla do své třídy. Škola je tu vlastně jedna velká hala, která je na třídy rozdělená jen knihovnami a závěsy. „ To je děti pan učitel z Evropy“. Byl jsem představen malým černouškům v uniformičkách. V přítmí třídy jsem vlastně viděl jen bílé řady zubů a bílé lemy uniforem. Já byl jako blonďatý běloch vidět určitě dobře. Nesměle jsem začal koverzaci. „Hallo, children.“ A až jsem se lekl, když se ze tmy ozvalo vojensky nacvičené sborové „Gooood Moooooorniiiiing“. Tady asi nefrčí alternativní přístup k výuce. No a co dál !? Vysvětlovat jim, že jsem u nich byl jen … to by nešlo, a tak bohatou konverzaci ukončuji „Bye“. Ještě ve dveřích jsem zaslechl sborové „Gooooood Byyyyyyeeee.“ Dětičky zpitomělý. Je mi vás líto. Na dvorku se rozloučím s pedagogickým sborem a mažu nakupovat. Mám lehčí zpoždění, ale zavíračku ještě stíhám. Plním bágl až po okraj, protože čím více toho teď naberu, tím méně toho pak budeme kupovat na Gordě. Hlavně rum a plechovkové pivo. Raději hned dvě basy nejlevnějšího Milwaukee. Jestli zbyde v krosně místo koupím i chleba a zeleninu. No, batůžek už má kolem 20-ti kil a já to mám domů na loď slabých 5 kilometrů ve čtyřiceti stupňovém vedru. Spony krosny skřípou každým krokem a já skřípu zubama. Ani nebudu stopovat, i když to je tady celkem běžná záležitost. Vede tu jen jedna cesta a to kolem ostrova. Takže můžeš stopovat na obě strany, protože se nakonec dostaneš na stejné místo. Já po cestě sleduji život domorodců. Mají úžasné životní i pracovní tempo. Jeden pán tady kope na zahrádce. Jednou kopne a pak půl minuty čeká. Odpočine si tak, aby mohl v klidu motyku zase ze země vyndat. Dobře si to rozmyslet a za další minutku nápřah a už se motyka zase pomalinku vrací k zemi. Jedna dvoumetrová řádka brambor by trvala dobré dva dny, ale to tu čekat nebudu. Přicházím zpět na kritické místo. Most. Po krátké modlitbě k bohům všech mostů a lávek se vydávám na adrenalinový přechod. Posledních deset metrů běžím a poslední tři už přeskakuji. Jooo, most byl dobyt. Jsem zpět na Beef Islandu kousek od letiště. Nad hlavou mi prosvištěl vrtulový Winair. Na poslední kilometr si vytahuji jedno pivo. V Trellis Bay na mne už čeká pan Procházka a že si dáme jedno chlazené u baru. Takže moje druhé. A šup tam s třetím. Kdyby to nestálo tolik, klidně bych se tu po té cestě zmazal jak námořník. Jenže jsem učitel z Evropy. Jenom za vychlazení piva tu dáš o 35 centů víc, než když si ho dáš teplé. Pan Procházka od někoho koupil asi poslední telefonní kartu na ostrovech a zbylo mu pár jednotek. Zavolal jsem tedy hodně krátce domů, že ještě žiju. Bohužel na kamaráda Káďu mi nezbylo na kartě nic. Za pár týdnů mají mít mimino, a tak jsem chtěl zjistit jak to vypadá. Několika vteřinový hovor domů mi sežral z karty snad i ten integrovaný obvod. Tak ti tu kartu alespoň přivezu, Káďo. Na lodi krátká svačinka a vyrážíme na ostrov boháčů. A navíc první plavba směřuje přímo do tzv. Bath (Lázně). Prý nejkrásnější místo B.V.I. Jsem zvědavý, jestli předčí Sandy Cay. Je to tam pár hodin plavby, takže odpočívám po vzpírání s nákupem v kajutě a v bezvědomí. Ale to už mne zase budí. Už je vidět pobřeží. Kromě křišťálové vody a bělostných pláží s různobarevnými rostlinami je tu pověstná zvláštnost. Jsou zde několika metrové balvany poházené po pobřeží. Zvláštností je to, že druh horniny balvanů se nikde v Karibiku nevyskytuje, takže nikdo netuší, jak se sem dostaly. Snad sem byly přivaleny před miliony let ledovcem. V jednom místě pobřeží je z balvanů nahromaděných různě na sobě asi dvousetmetrové bludiště. A tady budeme kotvit. Ještě před cestou na souš se jdu potopit do místních útesů. A kromě starého známého jsem zde objevil malé fialovo-žluté sepie a přes metr dlouhé barakudy. Vím, že když jsou v hejnech, mohou být člověku nebezpečné. Tady kousek ode mne plavou tři zubaté potvory, tak doufám, že tři nejsou ještě hejno. Nebudu pokoušet Neptuna. Jdeme na břeh, na obří přírodní prolejzačku. Za pět minut tu kamaráda ztratíš. Slyšíte se, ale už se neuvidíte. Do nejnižšího suterénu bludiště ještě zasahuje příboj. Tam by tě místy vlny umlátily mezi kameny, takže se raději pohybujeme ve vyšších patrech. Úžasná přírodní stavba. Jak to vypadá v reálu je opět k vidění na videu. Bludiště končí vstupem do přírodní botanické zahrady. Procházíme po písčitých cestičkách malým pralesem. Stovky druhů rostlin od bylin po stromy. Možná ani jednu jsem v životě neviděl. Prošli jsme rajskou zahradou a jsme na hřebenu nad obydlenou částí ostrova. Už se stmívá. Víme, že je za pár minut úplná tma, ale tady to nevadí, protože cesty tu jsou osvětlené spoustou okrasných žároviček. Je to jeden z nejluxusnějších koutů světa. Vždyť také mezi Spojenými státy a Británií je těžký boj o kousek místní vzácné půdy pro stavbu chatičky za několik milionů dolarů. Paláce s bazény s výhledem na moře se tu v honosnosti jen předhání. Došli jsme zase zpátky na břeh v místě, kde skály a balvany rozdělují pobřeží na nádherné malinkaté plážičky. Možná nejideálnější místo na líbánky. Je pozdě a skoro tma. Rychle na loď. Čeká nás další balzámek, ne na duši, ale na žaludek. Budeme zase grilovat stehýnka. Vždyť jsem se pro ně trmácel pěknou dálku a riskoval život na mostě. Také jsme si to pěkně užili. A to přišla ještě moje první noční plavba mezi útesy do Spanish Town. Je to síla, kormidlovat jen podle mapy a se mnou na přídi, abych dával pozor na reefy. Měl jsem úplně vykulené oči a snažil jsem se mít pod kontrolou každou vlnku, které se třpytily v měsíční záři. Bez úhony jsem dopluli až do klidné zátoky hlavního města Virgin Gordy. Z města vidíme jen tisíce barevných světýlek barů na pobřeží a slyšíme rytmickou černošskou hudbu. A nad tím vším zase Jižní kříž. Bohužel končí jeden z nejkrásnějších dnů tady v Karibiku. Dobrou noc.

 

19.4.2000 - středa

 

A další ráno. Zase hodně brzy, protože chceme přeplout na snídani do další kouzelné zátoky. Cesta k ní je asi největším oříškem i pro zkušené kapitány. Všude tu jsou útesy a většina je pod hladinou. Splavná je jen úzká trasa, která se klikatí mezi korály a písečnými mělčinami. Obojí je pro jachtu více méně konečná. Stojím na přídi a rukama ukazuji mezery mezi bílými písečnými podmořskými dunami a černými plochami skal a korálů. Pan Procházka u kormidla sleduje hloubku. Sonar hloubkoměru je pod přídí, ale přesná hloubka se ukazuje s malým zpožděním, takže při větší rychlosti by mohlo být pozdě na reakce. Navíc se jachta nedá zastavit na místě. Sice jsme na některých místech byli kýlem pár centimetrů nade dnem, ale dopluli jsme bez nejmenšího problému. Takže ještě před snídaní sklízím „zaslouženou“ pochvalu za navigaci. Jsem pyšný jak starý mořský vlk. Pod vodou zase nové druhy ryb, nové druhy korálů a nové odřeniny. Ty už ale nevnímám. Po týdnu potápění už vím, co je tvrdé a ostré a co je měkké. To měkké ale zase převážně žahá a pálí. Dobré je i dávat pozor při chůzi v mělké vodě. Dno je plné ležících potvor s jedovatými ostny. Ona prý je většina korálových ryb jedovatá, takže se tu moc nerybaří. Potápím se bez rukavic, takže při sbírání lastur a korálů je taky dobré se dobře dívat, kam strkáš ruce. Doba na jeden nádech pod vodou se stále prodlužuje. Už vynaložím i o hodně méně úsilí, abych se dostal na dno. Když se potápíš déle než hodinu, začínáš se i scvrkávat. Když mi začne být šňůra plavek volná, vím, že je čas na návrat na loď. Tam se prohřát, najíst a nabrat znovu objem. Mnohdy i díky Karibskému Rumu. Jdu na břeh. Sbírám tu vyplavené mušle a pochytávám zase trochu toho bronzu. Písek pláže je tak rozpálený, že musím stále pobíhat. A pak mne zaujala asi 5 metrů vysoká písečná duna. Zkouším tzv. sandboarding, jen ne na prkně, ale na zadku. Když jsem takto rozoral polovinu pobřeží a měl skoro prodřené plavky, přišlo asi deset mlaďasů z USA. Na kilometrové pláži je tím takřka přelidněno, a tak balím škeble a ploutve a vracím se na loď. Dnes se budu učit řídit loď pod plachtami. Na motor je to jednoduché. Najíst a celý natěšený už vytahuji kotvu. Nejdříve se vymotat z útesů na volné moře a lekce začíná. Je ideální vítr, silný a směrově stálý, takže první jachtaření je za skvělých podmínek. Lítám mezi lanovím jako zkušený korzár. Hlavní nahoru, kosatku vlevo, kormidlo stoupat na vítr, hlavní snížit o ref, přitáhnout otěže kosatky, povolit spouště, reling směřovat mezi ostrovy na obzoru. To je jen pár povelů, které při jachtaření létají  nad palubou. Jedeme na boční oceánský vítr rychlostí 6,5 uzlu. To je poměrně slušná rychlost. Znamená to, že za hodinu bychom ujeli 6,5 krát 1 míli, což je 6,5 x 1,83 km. Plujeme do Virgin Gorda Harbour. Zde se nachází jedno z nejznámějších míst na Virgin Gordě. Sir Francis Drake´s Bay (zátoka Sira Francise Drakea). Nejznámější pirát, skutečně žijící v této oblasti. Byl to zároveň i nejchytřejší pirát. Z každého lupu odevzdával britské královně daň. Po ukončení jeho kariery, dostal od královny doživotní rentu a dva ostrůvky v Karibiku. Tak si představuji, jak se na důchod vrátí do Čech Viktor Kožený a dostane od prezidenta třeba Ústí nad Labem s jeho přístavem. Viki ale asi neodevzdává do naší pokladny nic, tak to asi dostane od prezidenta … Ale kdo ví, jestli mu to tady kousek odsud na Bahamách vadí ? Zpět k zátoce. Nedivím se, že si jí Drake vybral pro svůj úkryt. Zátoka je ze čtyř pětin kryta korálovými útesy a jediná přístupová cesta je jen velmi úzká a klikatá. Kdo to tu nezná, nebo nemá přesnou mapu, nemá šanci proplout. Protože je navíc přístup z oceánské strany, nebylo možné, aby se přiblížila nějaká loď bez vědomí pirátů. Byl to chytrý bukanýr. V dnešní době tu kotví převážně lupiči moderní. V této zátoce je nejluxusnější jachtařský klub. Jezdí sem jen nejbohatší lidé ze Států a Británie na party a na sjednávání obchodních kontraktů. Ale že těch boháčů je. Jsou tu fakt stovky jachet jak paneláky. Kotvíme hned vedle jednoho takového drobečka. Pětipatrová jachta s černými okny. Právě se odklápí celá záď. Voda nateče do zadní komory, kde je uvnitř připraven motorový člun. V něm už sedí majitel s manželkou. Voda zdvihla člun z držáků a mohou vyjet z jachty na moře. Záď se zase zdvihne a voda uvnitř se odčerpá. Na palubě kmitá asi šest svalnatých chlapů v černých uniformách. Leští palubu a okna a pomáhají dceři milionáře pouštět draka. Tohle bych chtěl dělat celý život. Brrr. Kde je vaše hrdost chlapi ? Já na naší lodi jenom myji nádobí. Nad kapitánskou nástavbou ve čtvrtém patře se otáčí obrovský skenovací radar. Hodnotíme s panem Procházkou toto jachtaření. Člověk většinou jezdí k moři kvůli mořské vodě, teplu a slunci. Tady jsou schováni za černými skly v klimatizovaných kajutách, na lodi jsou všude sprchy se sladkou vodou a jak jsme před chvilkou viděli akci s člunem, udělají vše proto, aby si nenamočili do slané vody ani palec u nohy. Asi jsem rád, že jsem tam, kde jsem. Dnes jsme probírali po cestě odborné slangové názvy jednotlivých částí lodě. Známé věci, jako kajuta, příď a stěžeň nebudu popisovat. To zná každý, kdo jel alespoň jednou třeba Berounku, ale ostatní méně známé označím na plánku.

 

 

Vlajky na lodi. Vlajka země odkud pochází loď se věší nad zrcadlem na zádi. Na stěžni pod sálingem visí vlajka země, kterou loď zdraví a z druhé strany jsou vlajky zemí jednotlivých členů posádky (pokud jsou z jiné země, než je loď).

 

Osvětlení lodí také není jen tak nahodilé. Má přísná pravidla a to především kvůli bezpečnosti plavby v noci. Na vrcholu stěžně – top light (kotevní) – jé bílé a svítí do 360´, v půli stěžně je tzv. motorové světlo. Je bílé, svítí do 270´ dopředu a svítí vždy, když je nahozený motor. Na přídi jsou tzv. poziční světla zeleno-červená – 2 x 135´ vpřed, s tím, že červená je z pohledu zpředu vpravo, což označuje lodní levobok.Zelená samozřejmě opačně. Vzadu je záďové světlo, které je bílé a svítí do 270´ vzad.

 

Majáky na pobřeží mají každý svoje tzv. kódování. Kódování je, že záblesky majáku jdou v různých intervalech. Např. dva záblesky a deset vteřin tma. Tento kód je zaznamenán na námořní mapě, takže v noci lze podle majáků určit polohu lodi. V oblasti jednoho moře či oceánu tedy nemají dva majáky stejné kódování osvětlení.

 

Tak po krátké teoretické vložce se vrátím k našemu putování. Dnes už je poměrně pozdě na výlety po okolí a potápění přímo tady v zátoce není ani bezpečné, vzhledem k množství motorových člunů, které se tu prohání. Takže jsem večer věnoval dalšímu námořnickému vzdělávání. Viz předchozí popisy plachet, vlajek a osvětlení. Těch informací je na více než pár večerů, ale chci stihnout co nejvíc. Zatím dobrou.

 

20.4.2000 - čtvrtek

 

Dobré ranko. Krátká koupel, ale většinu potřeb vykonám až v civilizovaném přístavu Bitter End. Je to městečko sestávající se z 20 domů a čtyřiceti chat a jednoho jachtařského klubu. Čestným členem tohoto velmi prestižního klubu se může stát každý, kdo sem připluje na lodi. Takže na co bych asi čekal. Vyrážím rovnou do kanceláře a sbírám všechny potřebné dotazníky. Vše jsem vyplnil a ač poprvé na jachtě, jsem rovnou členem jednoho z nejprestižnějších jachetních klubů na světě. Mám z toho dobrý pocit, ale můžeme si tady interně přiznat, že takové členství nepřináší člověku vlastně vůbec nic. Teda téměř nic. Mám pro příště slevu 5 % na vše, co sním a vypiju v klubovém baru. To je paráda. Za kafe a panáka whisky se sodou bych dostal slevu víc než dolar, tak si spočti, kolik tu co stojí. Co se mi líbí na klubu je jeho anglická zkratka.  Bitter End Yacht Club – BEYC (čti „bejk“). Ode dneška jsem mezi samými bejky. Po zápisu jdeme na prohlídku městečka. Je to nádherný přístav. Luxusní vybavení, obchůdky narvané opravdu hezkými suvenýry. Chatky s bazény s výhledem na moře. Vše je tu krásné, kromě ženských. Ty Američanky jsou hrozný. Je to zvláštní, ale tady uvidíš hezkou holku jenom na obalu šamponu. Chudáci místní boháči. Prošli jsme celý Bitter End. Využil jsem tu i možnosti si posedět po dlouhé době na porcelánu. Ne že by mi to chybělo, ale příjemná změna to byla. Ale já už mám zase jiné touhy. Pospíchám na oceánské útesy. Je to kilometrový pás útesů uprostřed moře. Je tu šance objevit i nějaký ten vrak. Na loď, do plavek a už je muž přes palubu. Za plavkami foťák a tašku na korály. Nové druhy ryb a stále větší. Pár hodinek pod vodou a zpět na loď. Přejedeme jen kolem výběžku ostrova do chráněné zátoky Deep Bay. Je hodně brzy, takže jedu na břeh si prohlédnout místní Národní park. Kaktusy, mangrove, a další kytky. Bohužel botanika nikdy nebyla mou silnou stránkou, takže vše kromě pampelišky je pro mne už jen kytka. Ale kytky jsou tu nádherné. Chci dobýt nejvyšší vrchol Virgin Gordy, odkud musí být super pohled na ostrovy kolem. Po neudržovaných stezkách jsem nakonec až na vrchol dostal a stálo to za to. Pohled jsem zdokumentoval kamerou, jinak nelze popisovat. Jen jedna zajímavost. Hřeben Virgin Gordy, který se tu táhne přímo pode mnou, je poslední přírodní hranicí na východě, která rozděluje Atlantik a Karibik. V dáli je už vidět, jak se mísí proudy obou moří. Točil jsem se na kopci s kamerou, až jsem málem hopnul dolů. Bude dobré dávat víc pozor a hlavně při natáčení mít obě oči otevřené. Po cestě zpět jsem objevil nejmenší helikoptéru na světě. Lítá tu kolibřík. Kamerou jsem natáčel jeho obratnost při vyhýbání se ostnům kaktusů, když vysával jejich květy. Je velký jako větší sršáň. Ještě pár záběrů leguánka lovícího kobylky a vracím se do údolí. Mám nohy zase samý osten. Nebudu je zatím vytahovat, protože určitě dnes ještě polezu nějakými křovisky. Jsem dole. Zaujala mne cedule na okraji stezky. „Attentione Iguannas “. Za prvé není v angličtině a za druhé nechápu, proč tu upozorňují na leguány, když ty tu běhají úplně všude. Pokračuji v průzkumu ostrova po stezce v porostu mangrove. Po chvilce jsem objevil dalšího kolibříka. Spásal tu růžové květy kaktusů. Šup s ním do kamery. Docházím k místu, kde se porost trochu rozestupuje a najednou slyším zapraskání větví a dupot. Deníčku, krve by se ve mně nedořezal. Na cestičku vyběhl obrovský drak. Byl to leguán, ale skoro dva metry velký. Myslím, že byl překvapen stejně jako já, protože se na chvilku zastavil a díval se na mě. Museli jsme mít úplně stejné výrazy, protože se pak lekl a zmizel mezi kořeny mangrovů. Až když jsem se vzpamatoval, vytahuji kameru a prozkoumávám porost. Bohužel byl leguán pryč. Třeba ještě nějakého potkám. Od teď mám kameru stále připravenou. Já vůbec netušil, že tu žijí takovéhle obludy. Už chápu význam té cedule. Tohle by mohlo slabší nátury přivést do blázince. Jdu po špičkách a poslouchám každý šustot v křoví. Bohužel možná právě proto jsem už neviděl ani malou ještěrku. Došel jsem takhle do malého městečka, kde jsem si koupil na nervy čokoládu. Vracel jsem se zpět stejnou cestou stylem deset kroků a minutu ticha, ale ani „ ň “, resp. ani „ ľ “ z ľeguána. Vracím se k lodi a dostal jsem se k uměle odvodňované laguně. Snaží se tu zatravnit, spíš zakaktusit, velkou písečnou pláň. Ale pro sběratele mušlí jako jsem já, je to ráj. Odkryté dno laguny bylo úplně plné mušlí. Chodil jsem křížem krážem a sbíral jen ty nejzvláštnější. Přesto jich mám plné kapsy. Už se mi nikam nevejdou. Kam to všechno dám, až poletím domů? Byla to pohádka, jen šílená výheň mne ničila. Písek byl rozpálený tak, že bys na něm bez problémů usmažil vajíčka. Mně už taky tuhnul bílek, takže rychle do stínu kokosových palem. Sem si pro mne přijeli Procházkovi. Na lodi mne už čekala báječná bramboračka. Ani jsem nestačil odsypat mušle z kapes. Dnes toho mám plné zuby i nohy, takže večer jen odpočinek s rekreačním plaváním, bez potápění. Nekonečné labůžo. Hladina tady v Deep Bay je absolutně rovná. Hvězdy se odráží na hladině, takže ani nevíš, kde je nahoře a kde dole. Nádhera. Dnes jsem večer věnoval jen soukromým meditacím a rozjímání. Zůstávám na palubě až do rána. Dobrou hvězdnatou noc.

 

21.4.2000 - pátek

 

Dobré ranko. Teploměr nešel celou noc pod 26´ C, takže jsem spal jen v tričku a kraťasech pod širákem. Dnes jsme měli plout na Anegadu, ale protože bezvětří zůstalo, přejedeme zpět do Sir Francis Drake´s Bay, kde se budu potápět na místním vyhlášeném útesu. A byla to cesta cest. Bylo mi totiž svěřeno kormidlování, včetně průjezdu mezi útesy. „Doufám, že důvěru ve mně vloženou, nezklamou“, jak říká jeden český komik klasik. Zkouška dopadla dobře, jsem plnohodnotným námořníkem. Jsem tak pyšný, že se nemohu ani potopit. Tak se uklidníme, tak a hurá pod vodu. Je nás tu na útesu asi deset. Během potápění se i bavíme. Odkud jsme a tak. Američani, Angláni, Portorikánci, jeden Haiťan a jeden Čech. Prostě výběr potápěčských velmocí. Po konverzacích odplouvám trochu stranou, abych měl klídek na pozorování a sběr podmořského materiálu. Útes je nádherný a hodně výškově členitý. Někde je jen 40 cm vody a někde 10 metrů. Tady se vyřádím i s foťákem. Našel jsem si nějaké hezké seskupení korálů, a pak jen čekal, až mi do záběru ještě připlují zajímavé ryby. Musím šetřit filmem. Zbývá asi deset fotek a nemám ještě rejnoka a želvu. Žraloka teda taky ne, ale toho se mi moc nechce fotit zblízka. Narvanou igelitku korály jsem si pod vodou zavěsil na výčnělek korálu a proplouvám labyrintem útesů. Tady je pěkná lastura, tady ježek a tamhle …. do prdele !!! Tři metry ode mě skoro dvoumetrový žralok. Teď jsem o něm mluvil a … Už jsem je tu viděl, ale takhle blízko? Je tu jen něco kolem dvou metrů hloubky. Žralok kolem mne krouží a já se samozřejmě točí s ním. Nepřibližuje se, jen krouží. Prohlížím si ho a najednou mne napadlo, že bych mohl udělat fotku. Pomalu vytahuji foťák a snažím se ho dostat do hledáčku. Mé nové pohyby ho možná vyplašily, takže se odsunul o kousek dál, ale krouží dál. Tak co. Chceš se nechat fotit, nebo něco sežrat? Cvak a mám ho. No a protože jsme tu spolu už dost dlouho, raději poplavu dál. Beru tašku z útesu a plavu k ostatním. Doufám, že mezi tolik lidí nepůjde. A opravdu už se nesnažil sledovat svačinku. Nechal mne i s igelitkou v míru a pokoji. Vím, že jsem měl větší strach, než bylo skutečné nebezpečí. Ale jsem rád, že je to za mnou. Doplaval jsem k jedné šnorchlistce. Vše jsem jí hned povyprávěl. Říkala, že jsou tu poměrně často, ale že to není zas tak dramatické. Stačí si jich nevšímat. Prý není dobré je nějak pronásledovat. No to mi povídej. To bylo první, co mne napadlo. Tahat ho za ocas. Ještě jsem dostal tip na mořské želvy tady kousek. Jo, želvu, tu si klidně i zatahám za ocásek. Tak jsem šel (plaval)  pronásledovat želvy. Bohužel ale tip nevyšel. Právě protože jsem je šel fotit, všechny zmizely. Stejně jsem pod vodou zase hodiny, takže se vrátím na loď. Igelitku s trofejemi skoro neutáhnu. Zpět na lodi. Jííídloooo. Úplně jsem zapomněl, že mám strašný hlad. Hned po jídle jsem začal čistit mušle a korály. Je nutné sbírku trochu probrat. Sbírám nějak mnoho materiálu a ponor lodě se zvětšuje. No, hlavně nevím, jak bych to všechno sbalil a dotáhl k letadlu. Protože bezvětří stále trvá, nechceme vyplouvat na dalekou cestu na Anegadu jen na motor, a tak tu dnes zůstaneme. Půjdu si dát ještě jeden předvečerní ponor. Ten byl velmi úspěšný. Našel jsem velikou hvězdici, která se stala samozřejmě součástí mé sbírky a taktéž nádherná Neptunova lastura. Je čtyřicet centimetrů velkáa má již vyvinutý široký lem. To znamená, že je dospělá. Takové tady prodávají za třicet dolarů. Samozřejmě hned večer došlo na preparace. Usušit hvězdici, ale vzhledem k její velikosti to bylo na dlouho, a pak ještě vytáhnout živočicha z lastury. Tady už kombinačky nepomohly. Má takovou sílu, že kleště i přes maximální odpor zatahuje dovnitř do lastury. Tak jinak. Domorodci to dělají tak, že lasturu prorazí na správném místě a odříznou vrostlého živočicha. Jenže já nechci ničit lasturu. Po poměrně drastických operacích, které už nechci rozebírat, se nakonec zadařilo. Opět zkoušíme na drůbky nalákat žraloky, ale bohužel už žádný nepřiplul. Ještě musím podotknout, že jsem odmítl snahu pana Procházky lasturáka ugrilovat. No, po tom jejím dobývání ven z ulity to bylo to poslední, na co jsem měl chuť. Žraloci nikde a já jsem unaven. Jdu spát. Zítra nás možná čeká nejdelší plavba na volném moři, tak se půjdu vyspat. Dobrou.

 

22.4.2000 - sobota

 

Dobré ranko. Není čas na řeči, ani na snídani. Je příhodný vítr, a proto vyrážíme okamžitě po probuzení. V mém případě tedy ještě v bezvědomí. Potřebuji čas, než nastartuji všechny své životní funkce. Ani nevím, jak jsem odkotvil. Oči stále ještě slepené, ale to už se motám v lanoví hlavní plachty. Vše obslouženo a vyrážíme na moře. Právě jsem dokázal, že loď mohu obsluhovat i naslepo. Anegada je nejsevernější a nejosamocenější ostrov Virgin. Je na rozdíl od ostatních ostrovů téměř plochý, takže kvůli všude přítomnému větru není mnoho míst,kde by se dobře kotvilo. Nás ale čeká ještě pár hodin plavby, takže raději trochu posnídáme. Vzhledem k velkým vlnám a rychlosti lodě je takřka nemožné něco vařit, takže snídaně dnes studená. Müsli s mlékem v hluboké misce. Jinak bys neudržel obsah uvnitř. Loď skáče z vlny na vlnu. Trio žonglérů s miskami předvádí vrcholná čísla a tu a tam trochu müsli skončí pod stolem. Byla to legrace, dokud paní Procházková nepřinesla vařicí čaj. Ani nevím, jak ho uvařila, ale bohužel se jí to povedlo. Snažila se konvici zapřít pod stolek kormidla. Pak přišel náraz vlny, konvice vylétla a tak trochu celý obsah ještě bublajícího čaje se mi vylil na nárty. Jak jsem reflexivně vylítl nohama nahoru, pořádně jsem nabral kolenem stolek. Výsledek? Opařené nohy a oteklé koleno. Už visím na zádi přes palubu a chladím si nohy. Ani nevím co mne to pálí. Jestli slaná voda, nebo ty spáleniny. Tak ještě panthenol. Pálí to teda parádně. Chvilku trvá, než se dávám dohromady. Musím přijít na jiné myšlenky, a tak budu kormidlovat. Nohy zabalené do mokrých hadrů. Už je to dobré. Procházkovi se rozhodli, že si dají dvacet. Dostal jsem za úkol plout podle kompasu. Kolem nás jenom oceán, takže jediný pomocník směru je střelka kompasu a vypnutá satelitní navigace. Používat satelit je ale pod mou úroveň. Během kormidlování jsem sledoval každý čtvereční metr oceánu. Prý je to tu nejčastější místo setkání s delfíny a velrybami. Ale bohužel ani šupina, možná proto, že mořští savci žádné nemají. Poseidone div se, ale trefil jsem po více než čtyřech hodinách plavby přesně místo, kudy máme proplout mezi útesy až k ostrovu Anegada. Praktická zkouška z navigace byla složena. Po zakotvení vyrážíme na průzkum ostrova. Popravdě je to první zklamání. Nic tu není. Jeden hotel, jedna restaurace a jeden gift-shop, kde prodávají trička s nažehleným nápisem Anegada za devatenáct dolarů ! To už je pořádná zlodějina. Šílené ceny, šílené vedro (kolem 39´C ve stínu) a jedna šíleně otrávená prodavačka u triček. Jdeme do nitra ostrova. Má tu být laguna plameňáků. Trochu jsem se těšil, ale když jsem pak viděl tu vyschlou plochu bez jediného ptáka, byl jsem doražen. Jediná zajímavost byla zase na pobřeží. Připravovali tu na gril langusty. Zručnost dvou domorodců tu turisty uchvacovala a všichni jsme natáčeli každý jejich pohyb. Půlky langust do alobalu a šup s nimi na gril. Nebýt tady ceny doplněné o vysokooceánskou přirážku určitě bych si jednu dal. Je čas tento zapomenutý kout přírody opustit. Jen pro potápěče jsou tu zajímavé vraky lodí. Ale zase špatné podmínky pro kotvení. Ujímám se kormidla již v přístavu a vyrážím na cestu zpět na Virgin Gordu. Procházkovi po procházce v úmorném vedru šli opět spát. Kurz zpátky je o 180´ obrácený, ale je nutné počítat se silným oceánským proudem. Takže se připočítává nějaký ten stupeň navíc, o který proud sráží jachtu. Cestu zpět jsem věnoval sledování hladiny. Teď už přece musím najít nějakého toho kytovce. Když se soustředíte tři hodiny na totéž, tak to vidíte delfíny úplně všude. A nakonec už je i slyšíte. Ale ve skutečnosti nic. Tedy ne úplně nic. Co jsem nevěděl, že tu jsou létající ryby. Ty místní jsou tak kolem 10 centimetrů. Dříve jsem si myslel, že jen plachtí na ploutvokřídlech při skocích nad hladinu, ale tady tyhle létají jako kolibříci. Vyskočily z vody a začaly třepotat ploutvemi a uletěly klidně i pár desítek metrů těsně nad hladinou. Bohužel ale delfíni a velryby tady nic podobného nedělají. Střídavým sledováním hladiny a kompasu mi cesta utekla velmi rychle. Užil jsem si skákání po vlnách do sytosti. Naučil jsem se odhadovat délku vln, což je vzdálenost mezi jednotlivými hřebeny vln a podle nich se pak  řídí nájezd na vlnu tak, aby loď zbytečně nenarážela klounovcem do masy vody. Přál bych Vám ten pocit, když cítíte, jak se jachta rozjíždí podle větru a podle toho, jak ji na vítr nastavíte. Je to super pocit. Ale to musí člověk okusit na vlastní kůži. I zpáteční cestou jsem se neodchýlil od zadaného směru. Před přídí se již objevuje kopcovitá Virgin Gorda. Anegada se s ní nedá srovnávat, takže jsem rád, že jsem zpět na svém klubovém ostrově. Vracíme se přesně do stejné zátoky, kde jsme přespávali po návštěvě Spanish Townu. Večer už přinesly rozptýlení jen na pláži se pasoucí krávy. Nevěřil jsem vlastním očím. Čtyři krávy a jedno malinkaté tele tu chodí v písku a hledají něco k snědku. Tady ale neroste nic kromě kaktusů ! Tak bůhví co tam ty krávy dělají. Možná jsou to turistky z nějakého evropského JZD a sbírají tu jen mušle. Ta největší si šla omýt nohy. Stála po kolena v moři a koukala na oceán. Pak přišla sedmá vlna a cákla jí na vemeno, což ji viditelně znervóznělo. Svolala kamarádky i s teletem a odešly za písečnou dunu, na které jsem nedávno surfoval. Jinak kromě tohoto zážitku už se mi hlavou stále častěji honil blížící se odlet. Dnes zůstanu přes noc na palubě a projdu si zpětně všechny zážitky. Začíná mi být smutno. Vše jednou končí, ale proč tak brzy ?! Tak to byla moje představa o dnešním večeru, ale ta rozhodně nevyšla. Problém byl v tom, že se vyjímečně neshodoval směr větru a vln. Vlny šly z oceánu, ale vítr kolmo na ně průsmykem ostrova. Ač to tak nevypadá, je to na moři hodně nepříjemné. Kolíbání lodi z přídě na záď je běžné, snesitelné a hlavně mnohem méně znatelné kvůli délce lodi. Dnes večer ale vítr natáčel zakotvenou loď bokem k oceánským vlnám, na což loď zákonitě reagovala kýváním z boku na bok. Zaprvé je velmi těžké při tomto houpání cokoliv dělat, za druhé je to velmi nepříjemné na žaludek. Netrpím mořskou nemocí, ale teď se mi moc dobře nedělalo. Legrace byla se spaním. Lítal jsem v kajutě na posteli ode zdi ke zdi. Pořád jsem vymýšlel, jak se na posteli ukotvit. Pak mne napadla spásná myšlenka. Bágl na záda. A bylo po převalování. Dobrou noc.

 

23.4.2000 - neděle

 

Ráno nic moc. Jsem úplně otlačený na jednom boku. Ani kapitán se příliš nevyspal. Každou hodinu chodil na kontroly, jestli nás příboj neutrhnul z kotvy a jestli se neblížíme na útesy. Po dlouhé noci jsme si museli trochu odpočinout. Já jsem odpočíval opět pod vodou. Až před obědem jsme vyrazili na Dog´s Islands. Ale souostroví jsme si prohlédli jen z lodě, protože z této strany nejsou břehy nijak chráněny a dnešní velké vlny by nedovolily bezpečně zakotvit. Proto pokračujeme dál. Přebírám kormidlo. Proplouváme mezi Ginger Island a Cooper Island. Tady mne kapitán upozorňoval na nebezpečí vln a mořského proudu. Pokud si nedáte dost velkou vzdálenost od ostrova, na který vás ženou vlny a proud, můžete skončit tragicky. A opravdu bylo i na kormidelním kole cítit, co se pod lodí děje. Najednou bylo kormidlování dřina. Jen jsme vyjeli na otevřený Karibik, začalo rodeo. Třímetrové vlny kolem nás létaly a já měl skoro vypadlé oči. A kapitán ? „No, tady už je to v pohodě“ a šel spát. Jako jak? Co mám teď dělat ? Prý ať neplaším, že stačí jen držet loď po vlnách, aby zbytečně nenarážela. Tak jestli tohle nejsou vlny, tak bych chtěl vidět, co by pana Procházku vyděsilo. Člověk si opravdu zvykne na vše. Asi po půl hodince zápolení s Karibikem jsem pochopil způsob plavby ve vyšších vlnách a začal jsem i experimentovat, co udělá loď v různých úhlech najíždění na vlny. Byl jsem nadšen. Chvilku jsme byli s lodí vysoko nad okolní hladinou a hned na to jsme zmizeli ve vodním údolí. V tu chvíli nebylo vidět kromě vodních stěn kolem lodi nic. Úžasný zážitek. Zažít tohle úplně na začátku, byl bych stoprocentně přesvědčen, že se jachta musí potopit. Teď jsem přivázán ke kormidlu, aby mne vlna nesmetla do moře a těším se na každou nejvyšší vlnu. Vodní tříšť létala vzduchem a ochlazovala můj vzrušený organismus. Jó, tohle by mohlo trvat půl dne ! Ale trvalo to jen asi tři hodiny. I tak jsem měl ruce úplně odkrvené od křečovitého svírání kormidla a zábradlí. Ale byla to paráda. Právě vjíždím mezi ostrovy z jižní strany u Peter´s Islandu a vjíždím do zátoky s příznačným názvem Dead man´s Bay (Zátoka mrtvého muže). Já jsem sice taky mrtvý, ale stejně ještě půjdu na místní korály. A dobře jsem udělal. Místní dno je úplně jiné, než jsem doteď viděl. Je tu dlouhá mořská tráva na písku. Tvoří takové zvláštní obrazce. Něco jako na golfovém hřišti bankry a greeny. Vlny jsou tu stále velmi silné, takže je pohyb dost obtížný. Musíš stále sledovat vše kolem sebe a hlavně co je pod tebou. Lítáš totiž nahoru dolů s vlnami, takže jsi chvilku rukama na dně a najednou tě voda vynese dva metry nahoru a hned zase zpět. To by tě zadkem posadilo na útes ani nevíš. Zvláštní byl i optický úkaz relativního pohybu. I metry dlouhé listy mořské trávy se pohybují v proudu dopředu dozadu a ty nepoznáš jestli to lítáš takhle ty a nebo dno. A navíc jsem tu konečně objevil želvu. A mám foťák, takže hezky úsměv. No, želví úsměv nic moc. Po focení jsem plaval za želvou dobrých pět minut a pozoroval jí ze všech stran. Občas jsem jí držel za krunýř, ale ony plavou dost rychle a při dotyku se trochu plašila. Zase mne ale dotáhla ke své kolegyni. I želev se člověk jednou nasytí, a tak lezu na břeh na krásnou pláž, kde jsou veřejná lehátka. To si užiju. Ležím a sleduji, jak občasná vlnka odnese písek zpod lehátka. Pomalu se propadám. Rozhodl jsem se, že až mi vlna namočí zadek bude konec opalování. Nakonec jsem ale skončil dříve. Právě sem totiž dorazily docela pěkné námořnice a zápolí se svým člunem, který nemohou dostat na pláž z dosahu vln. Tak jsem přispěchal s pomocnou radou a hrubou pomocnou silou. Od té doby bylo po klidu. Pořád se na něco vyptávaly a tak. Jak to při rozhovoru s ženskou bývá, ony o mně zjistily vše, já o nich nic. Tak jsem jim alespoň okukoval pěkné zadečky. No jo. Jsem na moři už dlouho. Když ze mne dostaly i číslo pasu, rozhodl jsem se vrátit do klidu domácí paluby. Stejně jsem měl hlad. Po jídle vyrážíme na břeh na turistickou procházku. První, co nás zaujalo, bylo ohlédnutí ze svahu ostrova na zátoku. Něco v dáli rozbíjelo vlny, ale plulo to pod vodou a proti proudu. A vzhledem k velikosti to nemohlo být nic jiného, než velryba. Nemám kameru, abych si to přitáhl, takže jsme viděli jen průvodní znaky plutí velryb a jednou asi ploutev. (tak přece !). Uvnitř ostrova je krásný kokosovo-palmový háj. A uvnitř něho přírodní fitness. Patnáct stanovišť s různými udělátky z přírodních materiálů a u nich informační didaktické tabule. Velmi zajímavé, ale z mého tělocvikářského hlediska nešly cviky správně za sebou. To byl tedy problém z odborného hlediska. Z laického hlediska tu však vyvstal mnohem závažnější moment. Právě dozrávající kokosy tu samovolně padaly z palem dolů a mnohdy těsně vedle přírodního cvičebního nářadí. Ani ne tak z recese, jako že jsou Procházkovi skalními bratrem a sestrou Sokoly, jsme procvičili všechny cviky a mohu říci, že vzpor s přednožením na palmových bradlech sedmdesátiletého pana Procházky mne překvapil. Moře ho udržuje ve výborné kondici. Poté mi oba zacvičili část skladby pro blížící se Všesokolský slet, kterou trénovali na palubě. Po rozcvičce jsme začali sklízet kokosové ořechy. Pan Procházka ze země a já přímo z palem. Většími úlomky korálů jsem sestřeloval dozrávající kokosy. Snaha byla nakonec odměněna třemi ořechy, zatímco kapitán jich ze země sebral asi sedm. Já nedozrálé, on právě tak akorát. Inu zkušenost. Zase bych ale nepoznal, že to co se u nás prodává o Vánocích, je už oloupaný ořech, kolem kterého je ještě v přírodě tlustá zelená dužnina. Sám ořech je celý bílý a „vlasy“ na něm hnědnou až po dosušování na slunci. Takže kokosový ořech je přírodní „blonďák“ ! Začíná se stmívat, takže se raději vrátíme. Samozřejmě tu není osvětlení a bloudit ve tmě úplně neznámým terénem není to, co by nás lákalo. Jen z břehu jsme pak sledovali hru barevných světýlek vzdálené Tortoly na obzoru. Je vidět i jeden z pojízdných paneláků. Jezdí tu parníky, v nichž si lidé pronajmou třeba na dva roky byt a kdykoliv během roku si zjistí, kde zrovna jejich byteček pluje na okružní plavbě Karibikem, a tam si do něho zaletí. Kotva tohoto drobečka je o trochu větší, než naše jachta. Sledujeme odplouvající činžák v dáli a dáváme si koupel za svitu hvězd. Tak jak žraloci ? Nic. Je jim to jedno. Žralokům ano, ale ve vodě jsem objevil něco jiného. Svítící chobotničky, nebo co to je. Modro-žluté světýlka tu plavou těsně pod hladinou a vypadá to až strašidelně. A stejně strašidelně se blíží konec této nádherné dobrodružné výpravy. Večer sedím nostalgicky nad mapou B.V.I. a prohlížím si naší uplynulou plavbu. A u každého místa vzpomínám, co se tam stalo. Je mi smutno, jdu spát.

 

24.4.2000 - pondělí

 

Dobré ranko. Odteď vše, co budu na lodi dělat, budu dělat v Karibiku asi naposledy. Od odletu mne dělí už jen hodiny. Předposlední snídaně a poté poslední kormidlování přes Karibik na Little Harbour na Petersu. Tady se máme setkat s Bednaříky. Čechokanaďany, kteří už pět dní kotví na jednom místě. Jenže oni v Karibiku plují každý rok. Prý tu včera byl zátah na Portorikánce, kteří se tu na „černo“ schovávají na jachtách. Jak jinak by se černoši schovávali, že. Jdeme na návštěvu. Bednaříkovic jachta je o trochu větší a luxusnější, ale to tu nevylepší dojmy z jachtění. Popovídali jsme si o Čechách, co si od nás ještě pamatují. Jejich syn dělá v Praze na letišti u společnosti KLM. Po výborném kafi a svačince se loučíme, já asi navždy. Vyplouváme do Road Townu. Dnes je svátek Velikonoc a tady se slaví pouštěním draků a sběrem vajíček poházených v trávě na louce. Bohužel jsem tedy ani nesehnal „Zlaté stránky B.V.I.“, protože měli u kolegů zavřeno. Škoda, byla by to sběratelská rarita. Tak půjdeme jen nakoupit na závěrečný rozlučkový večírek. Jasně, že budeme slavnostně grilovat kuřecí stehýnka. To byla naše společná největší pochoutka. Naposledy obeplouváme Tortolu z jihu směrem k Beef Islandu, kolem něho ze severu potřetí a naposledy do Trellis Bay, odkud jsme před čtrnácti dny vyplouvali na karibské dobrodružství. Vše se mi zdá pomalé a vláčné. Večer jsme si povídali. Jakoby to i počasí vědělo, zakrylo oblohu rychle plujícími mraky, takže jsem už nemohl naposledy spatřit Jižní kříž. Poslední grilované stehýnko, poslední noční koupání. A balení. Oblečení bylo v pohodě. Za celou dobu jsem tu použil čtyři trika, dvoje kraťasy a dvoje plavky. Horší to bylo s balením mé zoologické zahrady. Hvězdice, lastury, korály a další podmořské propriety. Největší lasturu jsem musel celou vycpat novinami a to ze dvou důvodů. Za prvé aby se mi nerozbila a za druhé protože šíleně smrdí. Během sušení musela být co nejdál od míst, kde jsme sedávali, ale teď bude uvnitř báglu. Balím ji i zvenčí do čtyř igelitových tašek. Ještě nějaké ty prospekty a suvenýry a jsem komplet. Ach jo. Co teď. Jak zařídit, aby ten poslední večer buď vůbec neskončil a nebo aby byl co nejdelší. Promýšlím všechny budoucí náležitosti před odletem. Zítra musím být na letišti hodinu před odletem. Ještě před tím musím mít vyřízená všechna povolení a víza. Není úplně jednoduché se sem dostat, ale mnohdy je těžší se dostat odsud. Všechny papíry, letenky a pas mám v jednom balíku a ten bude přivázaný na osobní ledvinku. Když je vše promyšleno, usedám na palubu pod trochu zamračené nebe a rozjímám nad životem. Je pravda, že kdybych neměl takovou kliku i se zaměstnáním, nemusel bych se sem podívat nikdy. Takže na tom jsem momentálně asi jen relativně blbě. Občas vykukují hvězdy, z dáli opět zní karibská diskotéka a vlnky šplouchají o borty jachty. Je teplo a smutno. Nechce se mi jít spát, ale zase bych nerad ráno zaspal. Bylo by to sice prodloužení pobytu, ale za cenu těch problémů by to nestálo. Můj deníčku, poslední dobrou noc.

 

25.4.2000 - úterý

 

A už je tu poslední ráno. Je mi nějak divně kolem žaludku. Stěhuji své věci na záď ke kormidlu. Dávám si poslední snídani. Ne. Ještě jednou půjdu do vody. Naposledy se svlékám do plavek a jdu plavat. Rozloučil jsem se s korály a rybkami pod lodí a poplácal jsem jachtu na boku. Díky za všechno. Usušit na lodi. Loučím se s paní Procházkovou, která byla úžasná hospodyně. V místních podmínkách jsem nepoznal hladu, ani jakéhokoliv nedostatku. A navíc bylo jídlo lepší, než na některých hotelích, které jsem už poznal. Zůstává na lodi, abychom zbytečně nepřetěžovali malý člun. Mám těch věcí docela dost. Poslední odvázání byboatu a odplouváme na břeh. Sleduji vzdalující se jachtu a mávající paní Procházkovou. Je mi divně. Na břehu jsem nabral písek do plechovky od buráků. Ten samozřejmě musím také přivézt domů. A už odcházíme od moře na letiště. V letištní chýši už jsou pořádné fronty na odbavení. Já musím ještě na imigrační, ale tady to proběhlo úplně bleskově. A co víc, úředník se mě zeptal, jak se mi tu líbilo, a pak mi popřál příjemný let domů. Oproti prvnímu setkání s tímto úřadem neuvěřitelné. Thanks a jdeme do haly zařadit se do jedné fronty. Alespoň trochu stínu a vzduch je tu vířen starými rezivými větráky. Pan Procházka se ještě musí dostat do Road Townu, takže půjde hned na stopa. Pane Procházka děkuji Vám za nejkrásnější výlet v mém životě. Díky Vám to vše dopadlo tak, jak mělo. Poslední potřesení s jeho mohutnou pravicí. Ještě jednou díky. A začíná moje návratové sólo. Čeká mne cesta přes půl zeměkoule zpátky domů. Začínají se mísit pocity zůstat tu a být už raději doma. Je to přece jen takřka dvoudenní cesta. Navíc bude malinko komplikovanější o výlet do Dominikánské republiky, kde je jedno z mezipřistání. Zatím se ale odreagovávám pohledem na neuvěřitelně mohutná pozadí zdejších černošek. Kromě toho se snažím vyznat ve stovkách hlášení v angličtině a španělštině, která tu z amplionů chrlí dispečer letového provozu. Konečně rozeznávám „flight 158 to St. Martin, gate 3, please.“ Tak a je to tu. Poslední roentgen na B.V.I. Jsme soustředěni do drátěné klece na letištní ploše, odkud si nás přijde vyzvednout steward našeho letadla. Mimochodem velmi příjemný človíček. „O.K., let´s go friends, plane is ready.“ Ještě pár pohledů zpět a již nastupujeme do našeho vrtuláčku. Uvnitř je příjemné chladno. Na těchto letech nejsou místenky, takže okamžitě zabírám první místo u okna. Musím totiž natočit ten nádherný pohled na ostrovy a útesy z letadla. Připravuji kameru tak, aby ani můj soused nevěděl, že natáčím. Opět nezbytné proškolení co a jak s pásy a vestami a už letadlo roluje. Ohlušující rámus motorů, vrtule přímo u mého okýnka. Natáčím i start. Nashledanou Britské Virginské ostrovy. Bylo to fantastické a nevím, jestli Vás ještě někdy spatřím. Teď už si prohlížím celé souostroví z ptačí perspektivy. Srdce mi buší. Díky manévrům letadla mohu spatřit vlastně všechna místa, která jsme za těch čtrnáct dní navštívili. Tamhle je Peter´s, tady Cooper, vše přesně jako na mapě. Tamhle je můj milovaný Sandy Cay. Je mi skoro do pláče. Nabrali jsme směr na Saint Martin a přelétáváme Virgin Gordu. To si pište, vy tam dole v jachetním klubu, že si sem přiletím vybrat tu slevu na pivo. Možná… Letadlo vlétá do mraků, ale brzy je zase na oceán vidět. Je posetý stovkami jachet plujícími mezi St. Martinem a B.V.I. Teď už to jsou jen malinkaté lodičky na nekonečné oceánské hladině. Jak je člověk nepatrný ve srovnání s přírodou. Tak poslední pohled zpátky a vypínám kameru. Pomalu mi dochází pásek a chci ještě natáčet v Santo Domingu v Dominikánské republice. Let proběhl úplně bez problémů, jen trochu turbulencí, ale to je u tak malého letadla běžné. Už je čas ještě jednou připravit kameru, protože chci natočit i St. Martin a přistání. Vše se zdařilo. Opět procházka po staré známé runway a další imigrační. Teď probíhá vše mnohem rychleji. Asi nemají zájem, aby jim tu zůstávali běloši moc dlouho. Mám pár hodin do odletu do Santo Dominga, takže si jen pořádně vyřídím všechny celní a pasové záležitosti, aby to nedopadlo jako před čtrnácti dny. Za jednotlivými okýnky úřadů mají službu zase stejní černoši a černošky, takže už vím, co kdo vyřizuje a za deset minut jsem komplet vyřízen. Bágl do úschovny a vyrážím na výlet do hlavního města Philipsburghu. Je to pár kilometříků v úmorném vedru, ale když už tu jsem, tak by byl hřích nevidět vše, co lze. Cestu mi zpestřují startující letadla. Létají mi pár desítek metrů nad hlavou. A už jsem na předměstí. Tolik velkých budov pohromadě a tolik lidí jsem čtrnáct dní neviděl. Tady už bují klasická komerční civilizace. Vše pro turisty, resp. vše pro oškubání turistů. Jen to není tak agresivní, jako třeba u nás v Praze. Procházím hlavní třídou a zpět po pobřeží. Philipsburgh je docela dost prašné město. Stejně i úklid veřejných ploch tu není na prvním místě. Je tu krásný vnitroostrovní přístav, který je spojen s mořem umělým kanálem. Obrovské luxusní hotely s vlastními plážemi, ale opět jakoby všechno bylo ve výstavbě. Na pláži nejluxusnějšího hotelu stojí hned dva bagry. Vytváří tu umělé písečné duny nebo co. Tak tady si také vezmu nějakou tu mušli, přece jen mám ještě volnou jednu kapsu. Byl to hezký výlet, ale nervozita před dalším letem mne nutí se raději dříve vrátit na letiště. Po cestě zpět vidím přistávat Boeing Jumbo. To je to moje ! Mám to za pár. Loučím se se St. Martinem. Ještě zastávka u laguny. Tady jsem začínal své putování Karibikem. Chvíli jsem poseděl na břehu a znovu si promítal celých čtrnáct dní. Jo, stálo to za to. Na takové cesty se nezapomíná. Je čas. Raději si nechávám rezervu, i když vím, že letadlo určitě dřív neodletí. V hale sleduji s nějakým amerikánem baseball. Skoro bych kvůli tomu zapomněl odletět. Rychle pro bágl do úschovny.  Odbavení batohu tentokrát bez problémů, jen se mi zdálo při přenášení, že cítím starou známou „vůni“ lastury. No nazdar. Doufám, že mne kvůli tomu smradu nevyloučí z přepravy. Naštěstí roentgen nereaguje na čichové vjemy, takže mi bágl pustil. Zbývá asi půl hodiny do odletu. Beru si místní noviny a probírám se politickou situací na St. Martinu. Ta je mnohem nudnější než u nás, takže přecházím na sport. Než jsem přelouskal pár stránek novin, bylo letadlo připraveno k odletu. „ Flight 197 to Santo Domingo, gate-F“. Bye, bye Saint Martine. Půvabná letuška nás učí asi po dvacáté zapínat pásy a vyskakovat z letadla v případě potopení. Oni to pořád přivolávají. Už abych byl na zemi na Ruzyni. V letadle s námi letí opět excelentní výběr největších zadků Karibiku. Děvčata z Virgin se opravdu nevejdou do sedadel, ale na hlavách mají pořád nádherné vlasové skulptury. Jestli si dobře vzpomínám, bylo to to první, co mne v Karibiku zaujalo. Z rozjímání mne vyrušil hlas kapitána, který nám před startem popřál šťastný let. Nakonec je to stejně v jeho rukách, ne ? Boeing zaburácel a než jsme se vzpamatovali, jsme v deseti kilometrech, směr Dominikánská republika. Pod námi je nekonečná modrá pláň a vidět jsou jen ty největší ostrovy. Párkrát s námi zatřásli a už letíme nad Portorikem a za chvilku na to, jsme nad Santo Domingem. Dominika je hodně zelený ostrov. Na jihu je oblast luxusních hotelů po celé délce ostrova. Ještě nálet nad hlavním městem a už jdeme dolů. Nějak to jde všechno strašně rychle. Jdu si prohlédnout okolí letiště, ale abych nemusel procházet dalšími kontrolami, zdržuji se jen uvnitř bezcelní zóny. Musím přiznat, že jedna věc mne hodně překvapila. Nádherné dominikánské holky. Obličejíčky jak z mléčné čokolády a postavičky… no co Ti mám deníčku vyprávět. Jdu se schladit do baru. Nějakou tu colu a pizzu a bonbónky a sladký rohlíček a tady čokoládičku, prodlužuji pobyt s nádhernou barmankou. Tak jsem se do ní zamiloval, že mne to stálo deset dolarů. Tak takhle by to nešlo. Poslední úsměv a mizím, jinak by mne odsud už nedostali. Vždyť jsem byl na moři jen čtrnáct dní, tak co je? České barmanky jsou taky hezké a hlavně je to mnohem levnější. Vzal jsem New York Times a usedl do nejvzdálenějšího kouta letištní haly. Noviny jsem přečetl celé, včetně černé kroniky a stále ještě nebyl let připraven. Začínáme mít zpoždění, ale teď už mi tolik nevadí. V Paříži bych už na další let počkal bez problémů. Jdu si ještě prohlédnout práci místních zlatníků. Kamarád zlatník Filípo by se tu asi měl čím inspirovat. A ty holky by se mu taky líbily. Ale to už z reproduktorů zaznělo „Flight to Paris - Charles de Gaull, gate H“. Bye, bye Střední Ameriko. Já letím do střední Evropy. „Bon jour, mademoiselle“. Plynule přecházím do konverzace ve francouzštině. Letuška z Air France mne dovedla na své místo. Nejdelší let mého života začíná. Dozvídám se od spolucestujícího, že poletíme nejprve na sever směrem na Bermudy, pak ještě kousek na Kanadu a teprve pak to zahnou na východ. Důvody jsou ryze geometrické a též aerodynamické. Letadlo využije vzdušných proudů nad Golfským proudem. Mne to nevadí, jen mne trochu znervózňuje ta cesta přes Bermudský trojúhelník. Pásy, plovací vesty, světýlka k nouzovým východům a letíme. Cesta byla mnohem delší, než bych chtěl popisovat. Zažili jsme pořádnou turbulenci, kdy jsem si už chtěl oblékat vestu, ale jinak bez převratných událostí. Malé zpestření letu zajistil jen Dominikáneček sedící na sedadle přede mnou. Pořád na mne vykukoval mezi sedadly a smál se. Chvilku jsem si s ním hrál na schovku až se mrňous rozpovídal. Spustil na mne španělsky takovou sprchu slov, že jsem nevěděl, čí jsem. Já bych teda nevěděl, i kdyby mluvil pomalu. Culil jsem se na něj jak trouba a odpovídal jsem jen citoslovci Hmmmm, Ohhh, … Jeho maminka, mimochodem moc hezká, měla radost, že jí malej dal chvilku pokoj. Zato já měl na hodinu vystaráno. Vytáhl jsem kapesník, udělal z něho loutku na prst a začal jsem mu hrát němou pohádku přes okraj sedadla. Na to jsem utáhl i maminku, jenže pak přišel manžel a všechny mé plány zhatil. Naštěstí i mrňous usnul, tak jsem se mohl věnovat právě začínajícímu filmu s Kevinem Kostnerem. Španělštinu do sluchátek a anglické titulky. Dobrý film. A dobrou noc.

 

 

26.4.2000 - středa

 

Pak už střídavě spím a bdím, až nás upozornil kapitán, že se právě dostáváme nad území Evropy. Jsem doma. Tady už mi bude plovací vesta na nic, takže jí vracím pod sedadlo. Jen pár desítek minut a už natáčím Paříž. Tamhle je zase Eiffelka. Do kamery s ní. Paříž je hodně velké město i z letadla. Šup s letadlem na zem, potlesk a hurá na druhý díl autobusové rallye z haly F do haly B. Vše už je dobře známé. Poznávám i správné eskalátory, takže to probíhá v pohodě a ani zpoždění neovlivní další odlet do Prahy. Během čekání si čtu první zprávy z Evropy. Teď si uvědomuji, že vůbec netuším, co se tu vše za tu dobu stalo. Zjišťuji, že nic. Tak ještě pařížský sladký rohlíček u baru a jdu k odbavení. Mám to domů necelé tři hodiny. Tak pane ty tam nad námi, dej ať ten poslední let přežijeme ve zdraví. Modlím se po vzoru kamaráda designéra tady z Paříže, se kterým jsem strávil let odsud na St. Martin. Čeština ! Letuška u přepážky je Češka. No, co taky jiného, když je to let O.K. A naše Mladá fronta Dnes. Jestlipak umím ještě číst česky ? Ale ano. Ověřuji to nad stránkami o sportu. Sparta vyhrála. Slávie prohrála. Komunisti tu nevládnou. Vše je v pořádku. Vracím se domů rád. Pásy, nouzové východy, krátká svačinka, deset minut spánku a přistáváme na Ruzyni. Ahóóój Praho. Jsem doma. Slzy se mi tlačí do očí, takže jen matně vidím naše s babičkou na vyhlídkové terase letištní haly. Poslední formality na pasovce a už čekám trochu s obavami na svůj bágl. Už jede a …. Ano, bohužel. Dá se poznat i po čichu. To je strašný smrad. Díky němu jsem prošel kontrolami jako nůž máslem. Jen trochu zkaženým. Vítám se s našima a slzy kanou na obou stranách. Než vyrazíme domů, musím ještě skočit do sídla KLM, vyřídit zaoceánský pozdrav od Bednaříků svému synovi. Bohužel nemá službu, tak jen nechávám vzkaz. A hurá k domovu. Batoh hermeticky uzavřít do kufru auta. Jsem ve svém autě, jsem u našich, jsem zdráv zpátky z nejkrásnější dovolené. Teď bude vše probíhat tak, jak to zná každý, kdo se někdy vrátil domů z delší cesty. Nejprve okamžité zmatené vyprávění pelmelu zážitků. Pak se dostaví únava. Před usnutím nostalgické a smutné vzpomínky na právě prožité. A pak člověk ze smutku usne. Pár dní vzrušení ještě vydrží, ale pomalu ho zmrazuje všednost normálních dní a nových starostí. Vracíš se ke svým zážitkům především při vyprávění svým známým a kamarádům. Ale i to po desátém líčení dobrodružství přestává být vzrušující. Takže pak to chce nechat malinko usnout a projít si fotky a deníček třeba až za rok. Loučím se s Tebou, můj deníčku, a těším se, že se s Tebou zase setkám na Tvých stránkách při nějaké další daleké a objevné cestě. Tak zatím ahoj.

----

P.S. (po roce): Milý deníčku. Mám pro Tebe dost nepříjemnou zprávu. Ta loď, na které jsme spolu prožili tak krásné chvíle, teď leží na dně u Bahamských ostrovů. Procházkovi s ní ztroskotali na korálových útesech při noční plavbě. Naštěstí se oba zachránili a dnes už jsou v pořádku doma. Jen někde pod hladinou v Karibiku mezi korály, rejnoky a žraloky teď leží na dně loď Offshore a s ní i všechny vzpomínky…

 

   .

 

 

 

 

DENÍK KARIBIK  1.díl