KARIBIK 2000

10.4.2000 - pondělí

Můj milý deníčku, pokud si dobře vzpomínám, každá cesta, o které jsem Ti vyprávěl, byla vždy něčím nová a objevná a vždy ta nejdobrodružnější. Není tomu jinak ani tentokrát. Je nová, objevná a nejdobrodružnější, ale tentokrát si myslím, že opravdu bude zatím „nej“. Poprvé přesáhne hranice Evropy ( tedy doufám, že nespadneme s letadlem ještě na starém kontinentu). S tím souvisí i nový způsob přepravy. Vzduchem. Tuším, že všechny ostatní transporty jsem již odzkoušel, kromě vesmírného letu vzduchoprázdnem. Je určitě jen otázkou času, kdy dojde i na to. Nejzajímavější na tom je, že to s sebou přináší úplně nové problémy s přípravou a i vlastní přepravou. Poletím potřetí v životě s tím, že první dva lety nebyly úplně klasické. Při svém prvním letu jsem ani nepřistál, protože to bylo při mém prvním seskoku padákem. A asi dvě hodiny poté jsem si prožíval své žaludeční pocity ve větroni. Ani v malé motorové Cesně a ani ve větroni nebyl problém s odbavením a hlavně obě letadla čekala až já přijdu. Ale tady na Ruzyni ? Jako by vůbec nevěděli, že letím. Když to nestihnu, zůstane moje večeře nad Atlantikem studená a místo u okna, které jsem si pracně vyškemral u přepážky, mi zasedne nějaký jiný nenasytný turista. Přípravy na cestu byly velmi zajímavé a popíši je v následujících kapitolách. Právě teď jsem v Ruzyni, tedy na letišti ! Sedím po všem odbavování v terminálové hale (pro pěší turisty: je to skleník se židlemi, kde se sedí těsně předtím, než Vás pustí do letadla.) Soustředím se na poslední kroky na pevné půdě. Pokud se dále neozvu a další stránky deníku budou ohořelé, patrně se start letadla nezdařil. Takže „možná“ nashle.

Milý deníčku, jsem zde a bez popálenin. To znamená, že se start podařil a touto dobou jsem asi o 2000 km dál na západ. Vše bere strašné obrátky. Po startu v Praze jsem se soustředil na krajinu pod námi a snažil jsem se rozeznávat města a řeky na západ od Prahy, které tak dobře znám z normální „autoperspektivy“. Ale tady z „ptakoperspektivy“ z výšky 10.600 m to vše vypadá malinko jinak. Lze rozeznat jen větší města a dálnice a velké vodní plochy, které až sem nahoru pouští „prasátka“ do našich oken. Geometricky dokonale sestavené obrazce lesů a polí, tu a tam rozbité nepravidelnou zástavbou měst. Odtud se zdá, že jsou města tam dole rozmístěná velice řídce. Tak řídce, že mne teď napadlo, že budu muset na toilets. Než si ale odskočím, zkusím odhadnout, kde se právě nacházíme. Mezi bílými beránky sleduji záchytné body a náhle docela jasně rozpoznávám Plzeň. No jasně ! Tam je dálnice, tady je Litická přehrada. No jo, není to zase tak složité se zorientovat z této výšky. Jsem si naprosto jist, že právě letíme nad Plzní. Jenže z této jistoty mne náhle vytrhl hlas kapitána v reproduktorech. „Vážení cestující, pokud se podíváte levými okny, uvidíte frankfurtské letiště“. Moje jistota ohledně orientace v letectví vzala za své. Po velmi krátkém letu jsem se v odhadu seknul asi o čtvrt Evropy. Ani jsem se nešel na Frankfurt dívat, stejně jsem ho už viděl ze země. Asi to nebyla dálnice D-5 a asi ani přehrada na Borech. Tak takové chyby v navigaci by se nám mohli na moři malinko nevyplatit, a proto jsem se rozhodl další určování polohy nechat výhradně na elektronice. Pomalu jsem se uklidnil při jídle. V letadle docela chutná. Souběžně s jídlem sleduji neskutečně modrou oblohu. Tady už je to okno přímo do vesmíru. Žádné mraky jen tmavě modrá atmosféra matičky Země. Jak jsem si tak filozofoval pod nebeskou klenbou, ani jsem si nevšiml (není se co divit), že jsme přeletěli hranice Francie. A tak mne z myšlenek probral zase až hlas kapitána, abychom se připravili k přistání. Jsme v Paříži. Letiště Ch. de Gaulla. Když si tak vzpomenu, jak jsem byl zničen po jízdě autem do Paříže a teď jsem tu tak rychle, že by se člověk ani nestačil pořádně najíst. Musím uznat, že je lítání pohodlné, ale ne zase tak úplně bez chyby. V Praze jsme totiž nabrali hned 35 minut zpoždění. Doufám, že mi neuletí letadlo z Paříže do St. Martinu. Protože jestli jo, tak uškrtím kapitána šňůrou od dýchacího přístroje, který nám má spadnout na hlavu pokud klesne tlak. Já mám tlak zatím v pohodě, a kdyby ne tak si dám panáka s letuškou. Gong. Máme se připásat. A za okýnky už je vidět centrum města na Seině. Vidím Eiffelku i Vítězný oblouk, Boulognský lesík a další dominanty Paříže. Při přistání to jde s letadlem hodně rychle k zemi. A už vidím letiště de Gaulla. Dostal jsem ještě na vyplnění nějakou žlutou kartičku. Opisuji do ní informace z pasu, ale netuším k čemu je. Přistání bylo mnohem měkčí než s větroněm. Poděkování kapitánovi za dobrou práci, hezkým stewardkám za vzornou obsluhu a už utíkám z letadla se žlutou kartičkou v ruce, abych se dostal včas k odbavení do St. Martinu. V hlavě mám přesný plánek přesunu nastudovaný z letenky. Bravurně zvládám spojovací tunel z letadla do haly. No tady není kam odbočit, takže prostě zatím nebloudím. Dobíhám do haly. Tady se mám dát po eskalátoru dolů. Vše sedí, jen zapomněli napsat do plánku, že je tu těch eskalátorů asi třicet ! Jak mám poznat, který vede zrovna k mému autobusu ? (já ani nevím, který je můj autobus !) Dobře, zapojuji svou lingvistiku. Pár frází v angličtině a pár ve francouzštině a už čekám u brány nástupiště „asi“ mého autobusu. A nyní nastala chvilka, která mi slastně připomněla domov. Šílený dav se rve do autobusu s kapacitou pro maximálně polovinu právě se tlačících pasažerů. Zde jsem využil svých dlouholetých zkušeností z pražské MHD a dostávám se až na třetí schůdek ! To je skoro více než jsem čekal. Hydraulické dveře stlačily cestující do obvodu autobusu a řidič vyráží na rallye Paříž-Ch. de Gaulle hala B – Paříž-Ch.de Gaulle hala C, přes Paříž-CH. de Galle halu F. V hale F naštěstí polovina sardinek vystoupila, takže jsme se dostali už jen na 20 lidí nad kapacitu, což už se dalo vydržet. Za dalších pět minut jsme na místě. Běžím po eskalátoru k bráně (gate) C 83. Vítězně dobíhám na třetím místě za Francouzem a Arabkou s malým kojencem na zádech. Tep 180, v ruce žlutou kartičku, kterou po mně stále ještě nikdo nechtěl a jsem celý nažhavený na přestup do dalšího letadla. Výborně. Velmi rychle zase chladnu. Let má zatím 40 minut zpoždění. Právě naprosto v klidu dochází ostatní cestující z autobusu a obsazují všechna místa k sezení. Jako by všichni dávno věděli, že letecké linky zdaleka nedosahují přesnosti japonských vlaků. Takže nejen, že se tu honím jako blbec, abych vše stihl, ale ještě si teď třičtvrtěhodinu ani nesednu. Přestávám si vážit svého třetího místa a jdu si sednout na zem poblíž zelené palmy. Za prosklenou stěnou haly vidím, jak nám přitahují naše letadélko (Káněti). Náš drobeček Boeing 747 Jumbo Jet je tady asi největším plachtidlem na ploše. Matně si vzpomínám na Cesnu ve Strunkovicích. Ta by celá dosahovala výšky přibližně jednoho kola tohoto podvozku. Takové letadlo snad ani nemůže spadnout, protože si nedovedu představit, co by ho jako mělo zvednout do vzduchu. Kochám se Boeingem a hodina pryč. Konečně začíná odbavování. Vstávám a jsem opět třetí, tentokrát ale odzadu. Teď je mi to jedno. Spíš mne trápí myšlenka jak zařídit, abych seděl u okna, přestože letenku k oknu nemám. V tunelu k letadlu mne to napadlo. Sednu si k němu ! A nikoho už tam nepustím. Budu dělat, že nerozumím a hotovo. Jak řekli, tak udělali. Doufám, že ten, kdo by tu měl sedět, přiletí odjinud s větším zpožděním, než máme nyní my. Už už to vypadalo, že to vyjde, ale místo toho vyšel z tunelu snad jako poslední nějaký „snědouš“ a ještě se zná se stewardem. A už se žene na „moje“ místo. Vzmohl jsem se na odpor a se slovy: „ Ohh,, I´m sorry“ jsem si sbalil deku, špunty do uší a časopisy a přesunul se od okýnka. Za trest budu u oběda mlaskat ! Ale možná, že ne. Je to docela sympaťák. Začali jsme velmi přátelskou konverzaci. Je designér z Paříže a letí do Dominikánské republiky. Mluví stejně anglicky jako já, takže si rozumíme úplně každé slovo. Zatím se vedle mne z druhé strany usadila postarší dáma, příjemného vzhledu a příjemné francouzštiny. Začíná křížový výslech. Z jedné strany na mne mluví anglicky, z druhé francouzsky. To teda těch deset hodin nevydržím. Ale sám sebe překvapuji, že stíhám na obě strany. Ani nevím, kde se ve mne bere taková slovní zásoba v obou jazycích. Během hovorů sleduji za okny přípravu na odlet a už rolujeme. Najednou se kolega začíná před startem modlit. Zdá se mi, že tou svou modlitbou maluje čerty na zeď ! Co blbne ? Přece to s námi nespadne ! Startujeme. Neskutečná síla motorů nás zatlačila do sedadel. Přestože je Jumbo dvakrát větší než předchozí Boeing 737, má mnohem větší zrychlení. Ale jinak je start ještě klidnější a tišší. Souběžně s tím, jak nás fyzikální zákony zatlačují do sedadel, mám pocit, že mé biologické zákony mne ze sedadla rychle zvednou. Asi jsem si utáhl moc pás a vyvolal peristaotické stahy. Ještě pár kilometrů do výšky a mohu se utíkat seznámit s leteckou kadibudkou. Budka je luxusní, ale pocit úlevy je stále stejný. Předem se omlouvám za použitá slova, ale teprve právě tady jsem získal ten pravý pocit, že úplně na vše seru hodně zvysoka. Potřeba trvala téměř až k Normandii. Teď už nehádám polohu ! Je nám průběžně promítána na velké plátno jak v kině. Vracím se na místo, ale dlouho nevydržím posedávat. Beru kameru a začínám dokumentovat svůj první pobyt v  Jumbu. Snažím se zachytit skrze okénko dveří i atlantické pobřeží Francie, ale bohužel oblačnost znehodnocuje mé snažení. Každopádně ale v těchto chvílích poprvé opouštím evropský kontinent. Doufám, že se sem ještě někdy zpátky podívám ! Vracím se zpět na své místo, protože jsem začal překážet při rozvážení oběda. Moje střeva se stabilizovala a stejně mám už hrozný hlad. Kolega už se zase modlí. Chvilku jsem znejistěl, jestli nějak nepadáme, ale on se modlí jen před jídlem. Pomodlím se pak s ním při večeři a před přistáním ! Příštích mnoho hodin je let poměrně hodně jednotvárný. Monotónní hluk motorů, video, plačící mimina visící ze speciálních postýlek zavěšených pod stropem, pobíhající děti a jejich spící rodiče. Tady se jim dítě nemá kam zaběhnout, tak jsou poměrně dost v klidu. Chodím po letadle, abych se protáhl a už je tu večeře. Máme uzeného lososa, kuře s rýží, francouzské víno, sodovku, zákuseček, houstičky, sýreček , máslíčko, ještě menší saláteček atd. Co tu člověk všechno splácá dohromady, to se pak nelze divit, že prosedí půl Francie na tzv. „observatoři“. Na později si schovávám jen pepř, sůl, bonbóny a osvěžující kapesníčky. Párátka a kečup vracím. Jsem po jídle a vyrážím na další průzkum letadla. Kromě kokpitu jsem asi vlezl všude. Na obří obrazovce se kromě filmů objevují i informace o průběhu letu. Teď jsme právě ve výšce 10.400 m a asi 2400 km od Saint Martinu, našeho cíle. Venku je teplota –57´C, ale vevnitř je poněkud tepleji. Vzpomínám na Dobytí severního pólu. Venku už by to chtělo baňku se rtutí trochu zadýchat, aby se tam dalo vydržet. V letadle už není téměř nic co objevovat. A záchody jsou permanentně obsazené. Tak na chvilku zalehnu do sedadla. Zdá se mi určitě něco dramatického, protože mne po chvilce budí kolega, že jsem sebou nějak ve spánku trhnul a oba jsem nás malinko polil sodovkou, která stála na stolečku přede mnou. Ani to nestálo za řeč. Měl mokré jen celé kalhoty, triko, boty, příruční zavazadlo a doklady. Kdyby mne nechal u okna, nestalo by se to ! To já na tom byl hůř. Umáčel jsem si žlutou kartičku ! Teď ještě aby mne kvůli tomu nechtěli vpustit na území St. Martinu. „I´m sorry, patří Ti to.“ Tak se zas pomodlíme a jdeme spát. Už není co rozlévat. Jen ještě přepsat rozmazané místo narození na žluté kartičce. Dobrou. A už zase ahoj. Začali promítat další film. Agent 007 začal řádit na plátně ve filmu Jeden svět nestačí. A mně nestačí jeden jazyk. Dívám se na film s anglickýma titulkama, ale do sluchátek mi jde španělský překlad. Je to úžasný jazyk. Rozumím jen ruchovým zvukům filmu. A titulkám. Za okny je nádherná podívaná na sluncem ozářená oblaka různých barev a tvarů. Je 20.30 středooseckého času, ale my letíme proti času takže máme stále odpoledne. Spočítal jsem si, že kdybych už zůstal na Virginských ostrovech, získal bych 6 hodin života ! Ještě to musím zvážit. Na plátně se zase James Bond zamilovává a při té příležitosti dělá skoro neuvěřitelné kousky. Je dobrej ! Nevím jestli vlivem kousků Pierce Brosnana, ale letadlo s sebou začalo nějak házet. Turbulence ! To jsem taky ještě nezažil. Je to docela dost nepříjemný pocit, když si s tak obrovským strojem větříci pohazují, jak chtějí. Pravděpodobně se blížíme k Bermudskému trojúhelníku. Jsme už vlastně kousek od karibské oblasti, od St. Martinu, ale to ještě není úplně poslední místo mého putování. Odtud letím ještě na ostrov Tortola na BVI, British Virgin Islands. Už v hlavě začínám probírat plán na další přestup. Nemám zatím ani letenku a nevím, zda nebude let plně obsazen. Ještě vlastně ani nevím, v kolik přesně mi to letí, takže jen doufám, že jsme příliš nezvýšili zpoždění nad Atlantikem. Myslím si, že ne, protože jsme nikde po cestě ani nestavěli a ani nepřibržďovali. Na obrazovce se zatím ukončil nerovný souboj 007 proti celé armádě Izraele. Izraelci byli bez šancí a ta kočka má Bonda určitě upřímně ráda, takže vše je O.K. Ne úplně vše je O.K., já cestuji se společností AIR FRANCE. Ihned po Bondovi nastupuje na obrazovku nějaká paní a všem cestujícím vysvětluje, jak se mají po dlouhém letu rozhýbat. U nás by se asi takové cvičení minulo účinkem pro ostych cestujících dělat takové prostocviky, ale tady cvičí všichni. Téměř všichni, protože kolega se zase modlí. Gong a hlas kapitána oznamuje, že za 15 minut přistáváme. Na tento pokyn většina cestujících přestává cvičit a všichni se hrnou k oknům. Jestli mne kolega nenechá dívat, tak se mi nechtěně převrátí do jeho batohu právě čerstvě přinesený džus. Z oken je vidět zatím jen oceán. Letadlo jde dolů hodně rychle a mně praská v uších, jak nikdy předtím. Přestávám slyšet, ale zato začínám lépe vidět. Na moři už lze rozeznávat mělčiny a po chvilce už i hřebeny vln. A teď hejna delfínů (pohybují-li se delfíni v hejnech). Jsem tou podívanou unešen, ale vidím, že ne sám. A najednou při té nádheře něco, co člověku vyrazí dech. Deníčku, to bys musel vidět na vlastní „řádky“. Uprostřed nekonečné modré plochy se objevují „hejna“ ostrůvků. Proč se nesmí točit při přistání !!!? Až poletím odsud, nějaké zákazy mne nezastaví. A ostrovy jsou stále blíže a je možné rozpoznávat i detaily. Klikaté cesty v pralesích, sněhobílé písečné pláže, chatrče roztroušené po pobřeží a kolem ostrova věnec zrádných, ale nádherných útesů na nichž se tříští vlny. I kdyby ta cesta měla být jen pro tento zážitek, musím říct hned na začátku, že to za to stálo. Letadlo začíná měnit směr a nalétává si na přistání. A při tomto manévru se mi souostroví ukázalo přesně tak, jak jsem ho už asi měsíc doma studoval z map na internetu. Jsem schopen úplně přesně podle tvarů pojmenovat všechny ostrovy, které tady vidíme. Je to tu úplně přesně jako na té mapě, možná i přesněji. A už ho vidím !!! „Hele, hergot chlape, přestaň se modlit a koukej. Tamhle je St. Martin.“ Stejně mi nerozumí, tak se kochám dál sám. Vidím lagunu, dominantu St. Martinu. Takže pak ale vidím i naše letiště, protože, jak vím z učitelských novin, resp. z internetových map, leží přistávací dráha na nejužším proužku země mezi lagunou a Karibským mořem. To jsem zvědavý, jak se tam s touhle obludou trefí. No pochopil jsem manévr letadla a myslím, že si pilot zatím vede docela dobře. Kdyby něco, tak bych to vzal, protože tady už to znám. No teď bych to možná netočil tolik, ale snad to ještě dorovná. Kdyby těch 290 lidí vědělo, že to skoro pilotuji já, chtěl bych vidět jejich výrazy. No země se blíží, přidávám se ke kolegovi s modlením, protože je mi čím dál tím více jasné, že takový proužek pevné země nemůže pilot trefit. Teď už mezi verši Otčenáše po očku sleduji na obrazovce jen klesající výšku a stoupající teplotu. Za dvacet minut je z –57´C na +29´C. A to nejsme ještě dole. Zaplať pánbůh. Ale ty feety (stopy) taky ubývají nějak rychle. Radši to sleduji v metrech, to není takový fofr. 300, 250, 200, 150, 100 m ,… ááááááááááááááá lup ho. Jsme dole. Trochu tvrdší dopad. Já jsem říkal, že bych to tam tolik netočil, ale jinak docela dobrý ! Jo. Teď mi to teprve vše dochází. Přežili jsme to !!! On to ten kluk trefil. Začíná se ozývat potlesk. Jsem jedním z nejaktivnějších roztleskávačů. Rolujeme po runwayi a za okny vidíme palmy, moře a černochy. No jo. Budu si na to muset zvyknout. Tady budu „černá vrána“ já, blonďatej. A už přijíždíme k letištní h…, no chtěl jsem říci hale, ale lépe vystihuje tuto stavbu termín chýše. No když to srovnám s letištěm v Paříži, tak to teda radši ani nebudu srovnávat. Zírám z okýnek na plochu a stewardka zatím otevírá dveře. A další rána. Jsem přímo u dveří a vedro zvenčí mne praštilo do hlavy. Ani jsme si klimatizaci neuvědomovali, ale teď se potkala s venkovní teplotou a už se dříve než pasažeři, žene ven z letadla mlha. Skoro jak když hoříme. Jako jeden z prvních jsem už zpocený na kost. Čtyři černoši přitlačili k letadlu malinko orezlé kolečkové schůdky ( žebřík ). Inu místní moderní technika. Rozestavěli se podél a nahradili svými pažemi zábradlí. Podávali si nás z ruky do ruky, takže jsme si vlastně potřásli rukama s celým letištním personálem. Ono teda lézt s batůžkem popředu po žebříku z takových osmi devíti metrů ! To je pro sedmdesátiletou paní od vedle docela zážitek. Ale já už jdu po letištním asfaltu směrem k odbavovací chatrči. Ještě foto Jumbíka přímo z plochy a už s pasem a žlutou kartičkou v ruce procházím bambusovým turniketem. No jo. Trochu přeháním, ale ze dřeva byl ! První komplikace. Stál jsem frontu na odbavení, ale ještě jsem si nevyřídil imigrační záležitosti. Tak zpět. A proč můžou všichni a já z České republiky ne ! To je diskriminace ! No jo, ale tady se na to nehraje. Tak pár formulářů. Kam jedu, ke komu, kde budu bydlet a tak podobně. Než jsem vše vyplnil, zbyl jsem v chýši jediný běloch. I jen na těch pár hodin, co tu budu čekat na letadlo, se musím přihlásit k pobytu. Nejsou tu totiž tranzitní zóny. Ale nakonec jsem rád, protože mohu vyrazit na prohlídku ostrova. Razítko do pasu a jsem konečně volnýýýýý. Teď ještě doufat, že mi přiletěl i bágl. A ono jo ! Naposledy jsem ho viděl na Ruzyni a teď už tady jezdí na druhé straně zeměkoule už úplně sám na pásu a čeká na mne. Hodnej batůžek ! Tak ale teď zase honem koupit letenku na Tortolu. Mám hledat společnost LIAT. Zastavuji se u jedné moc hezké tmavě hořko-čokoládové zřízenkyně. Ještě se na dálku zdravím se sousedkou z letadla a už se nechávám zahlcovat informacemi od „čokolády“. Ta tu snad čekala na mne. Vše, na co jsem se ptal, věděla, a tak už jdu rovnou koupit letenku. Byla tu předběžná rezervace na Mr. Rampas a Mrs. Rampasová. To měla být kamarád Roman, který z nepochopitelně objektivních příčin nakonec se mnou neletěl. Vysvětluji, že si vezmu jen jednu letenku, protože moje žena po cestě zemřela. Při úmrtí se samozřejmě neplatí žádné storno poplatky. Nechápavě na mne koukali, ale hlavně že mi letenku na Tortolu prodali. Mám spoustu času do odletu, tak chci ještě vyběhat všechny papíry potřebné k odletu, a pak už se věnovat jen prohlídce ostrova. Vízum pro další tranzit a potvrzení o opuštění St. Martinu, boarding-passes a další formuláře, glejty a dotazníky. Konečně hotovo, vše potvrzeno a začíná moje karibské dobrodružství. Možná se Ti deníčku zdá, že hrozně prožívám věci, které se mnohým lidem dějí dnes a denně po celém světě. Já si ale myslím, že člověk by se měl umět radovat z každé maličkosti a rozhodně budu mít víc duševních zážitků, než Ti, co si sotva všimnou, kde přistáli. Po těch předchozích třech měsících nejistoty a příprav na něco neurčitého, jsem teď skutečně nadšen tím, že to vše klape a moc si ten svůj výlet užívám. Počátky příprav totiž provázely menší a větší problémy. Úplně prvními bylo obsazení výletu. Původně nás bylo pět, ale postupně se z nejrůznějších důvodů jednotlivci odhlašovali, až jsme zbyli dva. No a ten druhý to zrušil asi týden před odletem. Kromě personálních zmatků byli i organizační. Původně jsme měli být vyzvednuti tady na Martinu, ale na poslední chvilku to Procházkovi (majitelé jachty) změnili na další přesun až na Britské Panenské ostrovy (BVI). Nejen že se to tím prodražilo o dalších devět tisíc, ale hlavně jsme netušili, jak se z Martinu na BVI dostaneme. A zpočátku se mi nechtělo letět na blind na druhou stranu glóbusu a čekat co se stane. Navíc spojení s jachtou nebylo žádné. Pouze když Procházkovi sami zavolali. Takže počáteční nejistota byla hodně nepříjemná. Teď je ale všechno O.K., a proto konec řečí, jdu objevovat ostrov. Ještě než se vydám do vnitrozemí, musím zahnat žízeň. Je už sice mírně k podvečeru, ale vedro tu je pořádné. Za $ 1 jsem si koupil z automatu litr Spritu a jdu natáčet letiště, lagunu a panorama hlavního města Philipsburghu. Zatím jen panorama, protože není čas na cestu tam a zpět. Zjišťuji, že komentovat natáčení jen tak spatra není taková sranda, a tak se odmlčuji a jen točím a kochám se nádherou Karibiku. Trochu jsem se tu proběhl, ale na moje oblečení z Evropy (džíny a mikinu) to tu rozhodně není. Jdu do trochu klimatizované letištní chýše a procházím místní obchůdky se zbožím pro turisty. Už tu ale pomalu zavírají, a tak počkám v čekárně na odbavení. Je zajímavé jak hodně rychle se tu stmívá. Za hodinku je tu ze dne tma jako v pytli. A najednou v ní zmizí všichni černí domorodci a člověk si tu připadá úplně opuštěně. Sedím v čekárně a dívám se, jak se tu pozvolna sunou černošské uklízečky s mopy. Při tom přemítám o tom, co asi dělají moji známí na druhé straně zeměkoule. Tu a tam přiletí malé letadýlko, vystoupí z něho tři lidé a letadlo letí dál. Je to jak u nás na autobusovém nádraží. Začínám pociťovat únavu. Na cestě jsem už skoro celý den (asi 17 hodin), ale podle času jsem procestoval jen odpoledne. U nás už všichni spí, někteří už zase vstávají do práce a já mám pořád to stejné odpoledne. Tady je asi půl osmé večer, a tak se jdu nechat odbavit. Vše je tu pomalé a ospalé. U přepážky mne ale docela hodně probudí. Kde prý mám potvrzení o zaplacení letištního poplatku ? Já ale nemám nic platit ! Já jsem v tranzitu z Paříže na Tortolu. No jo, ale stejně musím mít potvrzení o zaplacení nula dolarů ! Nechte mi tu váš bágl, my Vám ho zatím odbavíme. Místní byrokracie mi připomněla domov. Utíkám k okýnku, kde by mi měli vystavit potvrzení. Fajn, ale potřebujeme ještě letenku z Paříže. Hledám v ledvince, ale pak si uvědomuji, že jsem ji už dal do velkého báglu v domnění, že tu už nebudu teď potřebovat. Běžím zpět a čas odletu se stále více blíží. Prosím Vás, tam v tom batohu, co zajíždí do tunelu k letadlu, mám letenku, bez níž mi nedají potvrzení o tranzitu. Rychle. Na poslední chvilku vytahuje batoh. S letenkou běžím k okýnku, tam se přes sklo „!!!!!“ podívala ta ….., že letím z Paříže a podala mi už vytištěný lístek o „zaplacení ničeho“. Mít víc času, tak jí protáhnu tou dírou v okýnku. Teď ale rychle, nebo mi uletí letadlo, na které tu čekám asi čtyři hodiny. Letadlo na ploše už má nahozené vrtule a čekají skutečně jen na mě. Hned za mnou zavírají dveře a než dosednu, rolujeme. Sedím přímo u vrtule. Za oknem vidím noční ostrov a v dáli světla Philipsburghu. Dvouvrtulové letadlo společnosti LIAT-Caribean Air-lines se rozjíždí a ohlušující rachot ve mne vzbuzuje nové obavy z bezpečnosti tohoto stroje. Podle interiéru tu létá od dob kolonizace karibského souostroví Kolumbem. Je nás tu asi deset. Samé tlusté černošky a já. Černošské paničky mají takové zadky, že musí sedět na dvousedadlech po jedné a navíc je letuška musela rozesadit, aby nepřetěžovaly jen jednu stranu letadla. Zhasnuli hlavní osvětlení a zůstal jsem tam jen já a devět párů očí a řad zubů. Nic víc není vidět. Ta tma je voda na lopatky mé únavy. Venku není nic vidět a tak se uzavírám do sebe. Zavírám oči a rekapituluji asi nejdelší odpoledne mého života. Ale zatím to za to stálo ! Dlouhé rozjímání to ale nebylo. Jednu colu od letušky, kterou jsem ve tmě jen vytušil a už zase přistáváme. Místní tyto lety berou asi jako my autobusovou kyvadlovku Beroun – Zličín. Na moři jsou vidět plovoucí přistávací světla, protože tady začíná runway přímo na pobřeží. Zjistil jsem, že čím menší letadlo, tím větší turbulence, ale už dosedáme a i já už přistání beru jako běžnou rutinu. Možná i díky únavě. Letiště v Trellis Bay. Za okny vidíme ve světle letištních reflektorů siluety palem podél přistávací dráhy. Zbývá mi jen několik desítek metrů, abych dokončil zatím svou nejdelší přepravu na místo určení. Po cestě k hale jsem si všiml na terase nad halou dvou bělochů. Ano, jsou to manželé Procházkovi, majitelé jachty. Za nimi se plahočím doslova přes půl světa. Mám radost. Ještě nezbytné formality na imigračním, kde jsem ale prodělal velmi nepříjemný výslech s místy nejistým výsledkem, ale nakonec jsem drsného černocha přesvědčil, že jsem pouhý turista, který odsud zase za 14 dní odjede a s největší pravděpodobností už se v životě neuvidíme. Ani mu to moc nevadilo, tím méně mne. Ještě najít svůj batoh. Je tu !!! Tak tím je vše dořešeno. Poslední skleněné lítačky a podávám si ruku s Procházkovými. Je to pár měsíců, co jsme se takhle poprvé vítali v Plzni. Je to docela zvláštní pocit, ale poslední hodinu jsou mé pocity velmi ovlivněné únavou. Jen několik vět ještě v hale, ale raději už odcházíme k jachtě. Jdeme nějakou zkratkou přes rozestavěnou runway a za pár minut jsme v zátoce. Kotví tu hezkých pár desítek jachet. Protože je ale noc, vidím jen světla kajut. Nasedáme do malého gumového člunu. Je tak pro tři lidi, ale já se do něho cpu i se dvěma zavazadly. Ještě abychom se na prvních metrech na moři utopili. Ale vše probíhá v pohodě. Zkušený mořský vlk pan Procházka zvládá své. Za chvilinku jsme u jachty. Tak ahoj loď. Já jsem Bimbo a ty prý Offshore. Na tobě se teď budu plavit mezi korálovými útesy 14 dní. Seznamuji se s lodí. Teď jen nespadnout do vody se vší tou elektronikou, ale to už se po žebříku dostávám na palubu. Jsem zde ! A nyní je na Vás, abyste ze mne udělali námořníka. Jsem zmordovaný jako kotě. Žádná hygiena, jen jsem pohodil bágly do své kajuty a jdu si sednout na palubu k majitelům lodě. Je něco kolem jedenácté večer místního času. Usedám do kokpitu jachty a jak jsem se opřel, poprvé jsem si všiml místní oblohy. Černočerná zemská klenba a na ní snad miliony hvězd. Prostě mnohokráte víc, než je vidět na nebi u nás. Dominantou je zářící měsíc, který je zde otočen o 90´a tak připomíná misku. A hned vedle je Velký vůz. Pravděpodobně po havárii, protože je koly vzhůru. Jak jsem se tak zabral do astronomického bádání, upozornil mne pan Procházka, že je zde k vidění unikátní jev. Na jedné obloze je vidět současně Polárka a Jižní kříž. Pýcha Australanů je těsně nad obzorem a stejně tak Polárka je na opačné straně nad vrcholky palem na pobřeží. Vzpomínám opět na Cimrmana. Polárka přímo v nadhlavníku. Tady jedině pokud ležíš. Kochám se úžasnými scenériemi. Jak je vidno, kochám se stále. Je asi 28´C a téměř úplné bezvětří. To je prý v těchto místech vyjímečné. Také proto je hladina moře v zátoce jako zrcadlo. Totéž, co je nad námi, lze sledovat i na hladině. A opět Cimrman : „Jenže obráceně. Hlavou dolů.“ Celkově vlastně strašně kýčovitý pohled na romantiku Karibských ostrovů. Sedíme kolem stolku na zádi u kormidla (kokpit) a vysvětlujeme si nesrovnalosti kolem organizace, které provázeli mé přípravy na cestu. Teď už se zdají být nicotné. Abychom neseděli úplně na sucho a hlavně prý ze zdravotních důvodů, jsem nucen vypít minimálně decku karibského rumu. Místní vyhlášené pití, ale mne to málem zabilo. To bude řehole, podstupovat tu léčebně preventivní kůry. Ještě před pitím se trochu odleje přes palubu do moře, aby se udobřil Neptun. Je to námořnický zvyk, který se tu dodržuje více než místní zákony. Během rumového dýchánku jsem popisoval svou cestu sem velmi zhruba, ale stejně se sezení protahuje dlouho do noci. Spíš do rána. Naposledy se rozhlížím po zátoce. Světla oken lodí už dávno zhasla a svítí už jen kotevní bílá světla na vrcholcích stěžňů okolních jachet. Kousek od nás kotví Čechokanaďani Bednaříkovi na své americké plachetnici. Ty prý také půjdeme navštívit, ale dnes už snad ne, protože držím víka jen silou vola. Tedy vůle ! Už se musím rozloučit. Z dálky k nám doznívá hudba z nějaké restaurace na břehu. Kolíbání lodi, svěží vzduch a únava mne uspaly dříve, než jsem stačil vlézt celý do kajuty s nápisem „captain“ ! Takovou vážností jsem tu byl poctěn. (A nebo na mne zbyla.)

11.4.2000 - úterý

Je hodně brzo ráno a já se probouzím ! Procházkovi ještě spí. Můj organismus neví, co má dělat. Spát jsem šel hodně pozdě i na místní čas, vstávám ještě dříve než všichni ostatní. U nás doma jsou všichni po obědě. Poprvé prožívám aklimatizaci na jiný čas. A je mi docela divně. Nevím jestli je to z časového posunu, nebo z toho rumu a nebo z toho houpání lodě. Nejspíš ze všeho dohromady. Uvidíme. Dám si ranní koupel a snad se to usadí. Skočil jsem poprvé do karibského moře, a tak nějak mne vůbec nenapadlo, že neskáču u nás do nějakého „kačáku“. Mžourám pod vodou a všude kolem mě něco plave. Ještě že nemám potápěčské brýle. Hejna ryb a bůhví čeho všeho ještě. Voda je horká 27´C. To je labůžo. Pár koleček kolem jachty a vracím se na palubu. Procházkovi se právě probudili. Už připravují snídani. Já zatím prozkoumal loď. Hledám WC. Je tu, ale námořníci lodní hajzlík nepoužívají. Vše se nechává v moři. Tak to nechám hned na další koupání. Během snídaně, která je hodně podobná naší, pozorujeme lovící pelikány. Tady se jim říká „dědci“. Divíme se společně s panem Procházkou, že si pelikán při střemhlavém letu z výšky 20-ti metrů nerozbije pod hladinou alespoň jednou denně zobák o nějaký útes. Naopak. Téměř po každém náletu se vynoří s rybou v zobáku. Tak si teda dáme do zobáku taky. Já kurýruju žaludek už třetím krajícem chleba a docela to zabírá. Po snídani si prohlížím pobřeží zátoky. Na březích rostou obrovské agave. Jsou jen o pár metrů větší, než které se pěstují u nás v květináčích. Prý hned jak odkvetou, celá rostlina odumře. Tak dost botaniky. Právě se totiž chystáme vyplout. Většina jachet už je na moři. Čeká nás plavba do městečka Seabreeze. Je to nejbližší přístav, kde bude možné doplnit zásoby. Musíme prý koupit to nejdůležitější. Carribean Rum !!! To bude moje smrt. Jinak pak už jen nějaké doplňky, jako chleba, ovoce, sýry, pivo a tak podobně. Ceny tady v křesťanském ráji jsou naprosto nekřesťanské. Tady se to bude moc dobře utrácet. Za chleba chtějí čtyři dolary a to si ani nevšimneš, žes něco snědl. Ovoce je tu asi 3x-8x dražší než u nás. Tady bude opravdu nutné zapomenout na přepočítávání. Ale stejně ještě pro představu. Noc v průměrném hotelu vyjde na 200 dolarů, což znamená, že za dvě a půl noci tu prospíš zpáteční letenku do Evropy. Jó, holt jsme v nejatraktivnější oblasti mimo-civilizační dovolené. Městečko Seabreeze je krásný přístav. Teď si uvědomuji, že všechna města v Karibiku jsou přístav ! Stráň nad obchodem je porostlá takovou spletí rostlin nejrůznějších tvarů, barev a vůní, že to spíše připomíná botanickou zahradu. V této oblasti Ti ale deníčku nepovím nic odborného. Stěží totiž rozeznám hluchavku od kopřivy. Po krátké prohlídce přístavu odplouváme zpět na moře a míříme do hlavního města Britských Virginských ostrovů Road Townu. Říkám hlavní město, ale ve skutečnosti jde o hlavní vesnici. Rozlohou srovnatelnou s mou takřka rodnou vískou. Ale je tu na ploše pár kilometrů čtverečních úplně všechno. Parlament, hypermarket, autoškola i tržnice. Procházkovi jdou nakupovat, já vyrážím na prohlídku hlavní vesnice. Dozvěděl jsem se, že ostrovy jsou Panenské, protože zde v dobách předkolumbovských žila nějaká sekta, která striktně vyžadovala klášterní způsob života (určitě se to týkalo ženských). Pak sem ale připluli piráti s kapitánem Sirem Francisem Drakem (čti „drejk“) a ti už to místním holkám vyhnali z hlavy. Takže dnes tu zůstalo jen to panenské jméno. Jak jsem se tak procházel, došel jsem na místní hlavní třídu. A hned na jejím počátku visí na chýši velký černožlutý nápis Yellow Pages Carribean a logo Mediatelu vydavatele našich Zlatých stránek doplněné o palmu. Pro neznalé, já jsem zaměstnancem Mediatelu. Začal jsem se smát až tak, že si mne začali domorodci prohlížet. Tak ani tady mi se Zlatými stránkami nedají pokoj. Připadal jsem si chvilku jak na služební cestě. Jsem ale rozhodnut, že při příští návštěvě si jeden výtisk vezmu domů. Pokračuji dál. Na tržišti jsem zjistil, že stejně jako u nás kluci z Hanoie, tak i tady se snaží černošští obchodníci prodat cokoli. Tričko s nažehleným nápisem Road Town za 15 dolarů. Sami si spočítejte za kolik triček byste se vrátili zase do Evropy. Na pláži celé z korálových úlomků jsem se chvilku poslunil a pokračuji dál k úřadu místní vlády. Velká prosklená čtyřpatrová chýše a za okny se potí nejchytřejší (jestli jako u nás !?) černé hlavy British Virgin Islands (dále jen BVI). Politika mne nikdy moc nebrala, a tak se vracím do přístavu. Je v něm více lodí, než co jsem viděl vloni v Monte Carlu. A řekl bych i luxusnější. Zasedl jsem do stínu restaurace a pozoroval cvrkot na molech a jachtách. Je tu jedna jachtička, která připomíná válečný křižník. No, každý má jiný vkus. Sedím, koukám a najednou se mi zavřela očka. Místního času je 17.00 a já už mám půlnoc, přesněji tedy 23.00. Než si pro mne Procházkovi přijeli, byl jsem zase k nepoužití. Poslepu jsem na lodi snědl polévku a opět zmizel ve své kajutě. Čeká nás sice poprvé plavba na skutečném moři, protože doteď jsme jezdili jen podél pobřeží, ale já už mezi bdělými nevydržím. Zítra si to jachtění užiju. Dobrou. No, dlouho to netrvalo. Je něco kolem desáté večer a jsem vzhůru. Vůbec nevím, co mám dělat. Spát nebo bdít ? Ležím bezvládně v kajutě, ale vůně něčeho moc dobrého prolézá okýnkem (looknou) až k mému nosu. To mne trochu vzpružilo. Vstávám a jdu se podívat, co že se to na palubě děje. Pečou se tu na grilu kuřecí stehýnka. A ta vůně je božská. Přisedám ke stolu, ale stále jsem v polovědomí. Teprve teď si uvědomuji, že jsme už v zátoce zcela neobydleného ostrova Saint Peters. Zase kýčovitá obloha, teplý vánek a ve tmě se skrývají obrysy kopcovitého ostrova. Dostávám velkou porci stehýnek a opečených amerických brambor. Je to slast, po bradě mi tečou sliny. Šumění moře a palem, od hvězd zářící hladina moře, pod kterou pomalu proplouvají nějaké velké ryby a sbírají odhozené kuřecí kosti. Každému bych přál zažít takovou romantickou večeři. Je kolem půlnoci a teplota „spadla“ až na 27´C. Kolíbám se spolu s lodí a organismus se opět hlásí o svůj příděl spánku. Tak ještě dvě brambůrky a jdu zalehnout. Trochu cítím opáleniny. A to jsem se převážně schovával. Budu si muset dávat pozor na místní zákeřné slunce. Tak dnes podruhé dobrou noc deníčku.

12.4.2000 - středa

už je tu jitro. Jsem příjemně vyspalý. Doufám, že jsem tím už překonal časový posun. Je mi fajn a mám hrozný hlad. Před snídaní ale ještě hygiena. Ode dneška vše po námořnicku. To znamená skočit do moře a při plavání si dojít, resp. doplavat na malou i na velkou. Zároveň je vlastně možnost si čistit i zuby. Ze začátku je slaná voda docela nepříjemná, ale když si na to zvykneš, je prý skvělá na dásně. Vše v pohodě až na tu velkou. Až budeš deníčku někdy u moře a bude se Ti chtít, tak si to zkus. Zvláštní pocit a nejde to a nejde to. Jako by se nebylo o co zapřít, nebo tak něco. Než se mi to povedlo, málem bych se utopil. Ale první velkou ve vodě mám za sebou. Nechápu, jak může být porod do vody pohodlnější. Já se tu vyloženě trápil. Celý čistý se vracím na palubu, zatímco naši doma právě opouští brány svých zaměstnavatelských závodů. Ještě před snídaní se chystám trochu potápět. Brýle, šnorchl a už skáču přes kaluže palubu. „Ježíši, to je nádhera“, bublám si do šnorchlu. Korálové porosty a tisíce ryb milionů barev mi vyráží dech. A to je při potápění poměrně nepříjemné. Přestože tato oblast není nijak bohatá na podmořské krásy, jsem opět unešen. Prodírám se mezi korálovými útesy a zjišťuji, že to co vypadá na korálech ve filmech tak měkce, je ve skutečnosti tvrdé jako skála a navíc velmi ostré. Trochu jsem si pořezal palec při prozkoumávání tzv. mozkovníku. V labyrintu korálů by člověk zabloudil a jak jsem jím tak proplouval, dostal jsem se nad kousek písčitého dna. „Do pr….!!!!“, málem jsem si překousl šnorchl. Přímo pode mnou se ze dna zvedl obrovský rejnok. Asi tak 1,5 metru živé placky začalo vířit písek ze dna. Sunul se po dně a já přestal dýchat, aby mne neviděl. No jo, ale jak dlouho to člověk může vydržet. Já zatím něco málo přes minutu. Rychle nahoru pro kyslík a zpátky za rejnokem. Vypadal, že mu je úplně jedno, že se tu s ním ráchá i nějaký vyjevený středoevropan. Sledoval jsem ho hodně dlouho. Fascinoval mne jeho pohyb a vůbec to, že jsem od něho na metr daleko v jeho prostředí. Plavu za rejnokem a najednou rána jako z děla. A mně přímo do hlavy. Aha. Kotevní řetěz jedné z mnoha jachet tady v zátoce. Narovnal jsem si brýle, vyfoukl z nich vodu, zamáčkl bouli a vynadal rejnokovi. Ta rána mi ale připomněla, že je konec nahánění paryb a je čas na snídani. Stejně už můj kručící žaludek plašil okolní ryby. Na lodi už byl připraven doslova obložený stůl. Vskutku mezinárodní snídaně. Francouzské mléko, holandské máslo, americký sýr, virginské bagety a zbytek českých sucharů, zbytky včerejších stehýnek, rozmanitá zelenina a Pigi-čaj. Chce to trochu strávit v kajutě, abych nabral síly na nové podmořské objevy. Ještě tady v zátoce pobudeme, takže se chystám na další ponor. Rejnoci mne už nepřekvapí, ale co všechno mne tam dole ještě čeká ? Jdu na to. Ploutve přes palubu ! Ať si člověk představuje cokoliv, stejně ho skutečnost překvapí. Pohledy stejné jako v dokumentech na ČT2. Hejna korálových rybek mne obkličují ze všech stran. Někdy přes ně člověk ani nevidí na dno. Našel jsem i malou lasturu, která dříve sloužila ve větším měřítku Neptunovi na svolávání mořských panen a jiných potvor ve svém revíru. Očistit a šup s ní na palubu. Možná se mi povede někdy večer taky nějakou tu pannu přivolat. Jestli tu nějaká zůstala po řádění pirátů. V naší zátoce Little Harbour jsem prolezl téměř všechny útesy. Po takové výzkumné práci je potřeba doplnit energii, takže právě připravený oběd se moc hodil. Ani jsem si nevšiml, že jsem ve vodě strávil téměř dvě hodiny. Na palubu jsem vylézal úplně scvrklý. Je to pohoda. Oběd a siesta. Musím se schovávat před slunečním zářením, ale stejně mne docela dobře připálilo při potápění. Právě jsme se domluvili, že zůstaneme v zátoce přes noc. Zítra pojedeme do Nanny Cay, kde nakoupíme nějaké věci na loď. Odpočíval jsem na palubě a studoval námořní mapy BVI. Teď už se tu vyznám i pod vodou. A abych porovnal teorii s praxí, beru opět šnorchl, ploutve, síťku a nůž a vyrážím na další podmořskou expedici. Teď se vydám na větší hloubku. A brzy zjišťuji, že s rostoucí hloubkou se i zvětšují ryby. Větší ryby se pohybují pomaleji, a proto se mnohdy nabízela možnost osobního kontaktu. Byla tu jedna ryba, které to vůbec nevadilo. Asi půl metru velká se zeleným pruhem na boku. Šimral jsem jí na žábrách, což prý mají karibské ryby rády. Na chvilku jsem si připadal jak v akvárku mého kamaráda Kádi. Jen je to tady trochu zvětšené. Právě kolem mne proplouvá hejno tzv. jehel. Protáhlé stříbrné ryby kolem 60cm. Doufám, že nejsou dravé, protože jich je tu na mě teď docela dost. Díváme se na sebe z očí do oka. Zatím mne proud odnesl dál na moře nad písčité dno. A hned pod sebou vidím zase rejnoka. Je to zatím nejzajímavější „zviřátko“, které jsem tu viděl. Když jsem se napásl pohledu na plachtící placku, vrátil jsem se mezi korálové útesy. Jsou tu tisíce druhů ryb, korálů, sasanek a dalších přísavných i nepřísavných potvor. Jedna ale zvítězila v mé soutěži o nejlegračnější stvoření. Asi 20 až 30 cm velká ryba s velkýma vykulenýma očima. Hloubí si tu svislé díry do písčitého dna a ústí „nory“ obkládá úlomky korálů. Pak do nich zacouvá ocasem dolů a rozhlíží se kolem. Teď sledovala každý můj pohyb, a tak jsem se rozhodl, že si s ní pohraju. Kroužil jsem kolem ní a smál jsem se do šnorchlu, jak se za mnou otáčí a poulí na mne oči. A jak se tak člověk směje tři metry pod vodou, tak mu docela rychle ubývá kyslík. A měl jsem to tak akorát, aby to nebyl můj poslední smích. Po rozdýchání jsem se vrátil k tanci s vykulenou rybou. Ta ale nepředvedla vůbec nic z kreativity. Pořád se točila dokola přesně podle mě. Po třech zanořeních mne to už přestalo bavit a jdu si hledat jinou hračku. Trávím teď ve vodě skoro více času než na souši paluby. A stále více se prodlužuje doba, po kterou jsem schopen se prohánět s rybama u dna na jeden nádech. Ještě dva tři dny a mám vyvinuté žábřičky. Ale ještě je nemám a taky už jsem zase celý scvrklý. Těsně před soumrakem se vracím zpět na rodnou palubu. Po krátké svačince se jdu věnovat dalším informacím o řízení jachty. Kromě toho mi Procházkovi vypráví spoustu zážitků z cest po mořích. Nejzajímavější bylo prý asi přeplouvání Atlantiku. 22 dní na širém oceánu s sebou přináší spoustu záludností a nebezpečí, které by normálního suchozemce ani nenapadly. Jen namátkou bych uvedl zánět slepého střeva. Na volném moři je to více méně smrtelné ohrožení. Než by dorazila pomoc, odváželi by jen pozůstatky. Co den, to spousta nových informací o jachtingu. Člověk nepozná skutečné pocity a život námořníků, dokud se opravdu alespoň pár dnů neplaví na moři. Ne, že bych chtěl zbytek života strávit na mořích, ale do normálního života suchozemců to člověku může dát docela dost. Tady bych použil svůj citát z Karibiku. Díky tomuto zájezdu jsem si všiml, jak „v civilizaci člověk až osudově lpí na některých naprosto nepodstatných věcech a naopak si nedokáže uvědomit závažnost některých maličkostí, které osudově ovlivňují jeho život.“ (jak od Socrata, co :-) ?). Takhle nic neříkající teorie, ale vztažená na konkrétní situace života dostane smysl. Jen si tak představuji, co by se stalo, kdyby u nás na čtrnáct dní vypnuli elektřinu, plyn a vodovod. Asi konec světa. Dost filozofie. Čeká mne něco mnohem horšího. Předpůlnoční drink Carribean Rum pod zářivou oblohou. Dnešní romantika pod hvězdami je rušena jen hlukem kompresorů, které na okolních jachtách plní potápěčské lahve. A bohužel je plní až téměř do rána. Dobrou…

13.4.2000 - čtvrtek

A dobré ráno. Stejný obrázek. Průzračná blankytná voda, teplá 28 ´C hned od rána, slunce těsně nad obzorem, takže není takové vedro, šplouchání vlnek na blízké pláži. Co lepšího teď udělat, než skočit mezi mořskou havěť a provádět souběžně s plaváním ranní hygienu. Při čištění zubů pod hladinou, jsem ještě prohnal dva rejnoky. To už je ale snídaně na stole. Hned po ní vyrážíme na plavbu do přístavu Nanny Cay. Máme zde nakoupit nějaké potřeby na loď a vyřídit rezervaci na „zazimování“ jachty. Asi za měsíc totiž Procházkovi ukončí letošní sezónu a na těch půl roku do další se dává loď po očištění do suchého přístavu. Prostě dají jachty na takové kovové kozy na jednom velkém parkovišti, kde jsou i částečně chráněné před hurikány. Já zatím procházím marinu sám. Je to nádherný přístav. Bílé plážičky, palmy a spousta obchůdků. Kromě krás je tu však stále výrazně vidět i následky řádění hurikánu z loňského listopadu. Po prohlídce městečka jdeme telefonovat. Teda mysleli jsme si to, ale v podstatě to odsud nejde. Jsou tu tři možnosti. V mincovním automatu bychom nestíhali házet čtvrťáky při hovoru do Evropy. V automatu na platební karty jsme se ani po pátém pokusu nedostali přes spojovatelku a to už nás to stálo pár dolarů. A nakonec budky na telefonní karty. Ty fungují, ale nikde nelze sehnat karty. Prolezli jsme všechny možné obchody a úřady, ale kromě mariášových karet jsme o jiné nezavadili. Volání z B.V.I. je katastrofa. Kromě toho tu nejsou ani moc přívětiví, protože nás nechtěli nechat zavolat ani z kanclů, přestože jsme jim mávali před očima dolary. Jediná kaňka na jinak krásném přístavním městečku ostrova Tortola. Teď mne napadá, že tady na ostrovech jsou jen „přístavní“ městečka. Vyplouváme zpět na moře a míříme na ostrov Norman Island. Je to jeden ze známějších ostrovů. Právě na něm se odehrával příběh Stevensona „Ostrov pokladů“. Zakotvili jsme v malé zátoce, která je velmi dobře chráněna před oceánským větrem a vlnami. Pro přenocování a vaření na lodi je to tady na moři to nejdůležitější. Na vlnách nelze příliš dobře vařit a nelze ani bezpečně kotvit. Pokud nemáš jistotu, že bude kotva držet celou noc, nevyspíš se. Musíš stále hlídat. Tady totiž loď sama daleko na moři nedopluje. Všude jsou korálové útesy a skály, mnohdy těsně pod hladinou a rozpoznat některé je už velké umění. Zpět k naší zátoce. Je to zatím nejkrásnější místo, kde jsme kotvili. Zářivě bílý písek na pláži a velmi blízko rozmanitý korálový útes. Je jasné, že hned po obědě vyrazím na pečlivý průzkum mořské fauny i flóry. Ani nevím co jsem jedl, protože jsem byl myšlenkami pod vodou. Potápění mne stále více uchvacuje a zároveň i vydržím s dechem mnohem déle, než na začátku. To dnešní mne uchvátilo na tři hodiny. Už včera jsem byl překvapen množstvím ryb, ale co je tady, to se nevidí. Snad miliony ryb kolem mne. Všechny se pohybují úplně stejně. Jsou pod i nad. Nevidím dno, nevím kde je hladina. Co horší, nevidím ani na ostré hroty korálů. A tady v pohybující se vodě je to docela o zapíchnutí. Proto odplouvám na hlubší moře. Tady je již písčité dno a celé poseté Neptunovými lasturami. Většina z nich je obydlena kraby poustevníky. Tak to vypadá, jako když se tu honí lastury s tykadly. Kolem plavou i metrové ryby. To už je přece jen docela dost materiálu, když plave přímo proti brýlím a kulí oči a tu a tam se i některá zazubí. Neznám skoro žádný druh, a tak ani nevím, které žerou potápěče. Snažím se tvářit nenápadně, ale asi stejně poznaly, že ryba nejsem. Když se moc nehýbáte, tak si klidně připlavou až na dosah. No ale hlaď něco, co nevíš, jestli Tě za chvilku nesežere. Trochu bezpečněji se cítím v blízkosti ježků. Ti neumí plavat, a tak stačí se nenapíchnout na dobrých 30 cm dlouhou bodlinku. V proudu se tu vlní zelené a fialové listy vějířovitých korálů. Mezi nimi oranžové houbovité komíny spongy a mozkovníky. Ty mne nemile překvapily. Myslel jsem, že to je měkký korál, ale jen do té doby než jsem se o něj opřel. Okraje reliéfu mozkových závitů jsou ostré jako žiletky. Rozmáčená kůže ruky není dostatečnou ochranou. A tak mám o pár mozkových závitů navíc, jen bohužel vyřezané na předloktí. A o to víc mi to teď pálí, resp. mne to pálí. Okolo mozkovníků, jejichž kapacitu jim závidím, se prohání zase celá paleta barev v podobě mořských potvůrek. Nelze popisovat barevnost, lze to pochopit jen na vlastní oči. Tři hodiny pod vodou (ne na jeden nádech) bohatě stačí. Vylézám z moře a vypadám jako scvrklý fík. Jsem menší a samý záhyb. Ani závity skoro nejsou vidět. Ale za tu podívanou bych se scvrknul klidně ještě víc. Mám s sebou úlovek. Vylovil jsem si jednu prázdnou „neptunku“. Mám šílený hlad. Ani ne takovou žízeň, protože jsem dostatečně napitý mořské vody. Odpočinek a jídlo mne rychle dostaly do původních tvarů. Ale pod vodu se mi moc nechce. Je tu jiná možnost. Kameru a jedu na člunu prozkoumat Ostrov pokladů. Možná něco najdu a koupím si tu nějakou plážičku, postavím chatu a budu sem jezdit místo na Orlík. Tam kde jsem se vylodil, je podle mapy nejužší místo ostrova, a tak jsem se rozhodl, že vylezu nahoru na hřeben a juknu, jak vypadá ostrov na druhé straně. Jsem opravdu dobře vybaven na prodírání se místním pralesem. Sportovní tílko, trenýrky a sandály. Jen pro vaší představu. Prales je tu složený z porostů agave, mangrove, kaktusů, lián a nějakých červených zkroucených stromů (prý Terpentus). Není tu asi ani jedna rostlina, která by postrádala nějaké pichláky, bodláky, háčky nebo ostny. Připadám si ne jako pirát na ostrově s pokladem, ale jako Robinson krátce po ztroskotání. Nevím kam jdu a jsem na to „moc dobře“ oblečen. A to nejhorší je, že nevím, co všechno z říše plazů mi tu vleze pod nohy. Po několika metrech v pralese, kdy mi uskakovali leguáni z pod nohou, jsem si začal uvědomovat, že to není to nejbezpečnější, co tu v sandálech dělám. Nevím proč, ale i přes opravdový strach jsem pokračoval v cestě. Rozhodl jsem se, že budu hlavně sledovat kam šlapu. A tak jsem byl po pár desítkách metrů úplně poškrábaný. No, to je výlet ! Některé druhy ještěrek tu skáčou (opravdu skáčou) až do půl metru na stromy. Hledám nejjednodušší cestu kam až dohlédnu, ale právě dál od toho místa je to nejhorší. Zvolím jinou taktiku. Půjdu tím nejhorším, pak se to musí zákonitě zlepšit. Ano, nezlepšilo se to. Stojí to za to? Skoro to vypadá na smrt vykrvácením. Crčí ze mne krev na nohách i rukách, ale Bimbo Dobyvatel se nevzdává. Naštěstí jsem kromě ještěrek a leguánů na žádné jiné zvíře nenarazil. Jen jsem jedno slyšel. Podle mečení jsem usoudil, že nešlo o šelmu. Ještě pár metrů na vrchol. Dobyt ! Robinson zjistil, že je na ostrově. Já už to věděl z mapy. Jsem tu nejspíš jediný člověk. Točím se s kamerou na vrcholu a sleduji horizont. Všude kolem moře. Úplná samota. Teda to je moje představa. Desítky obydlených ostrovů v dáli mi pocit globální osamocenosti nezkazí. Až na to blbé mečení. Pořád tu řve koza. Ostrov je skutečně neobydlený, a tak bude určitě divoká. Kochám se pohledem na jedné straně na Karibské moře, na druhé na Atlantický oceán. Z oceánské strany jdou pásy útesů a skal daleko do oceánu. Člověk by tu vydržel sledovat rozbíjení vln na útesech celý den. Ale to by mne stále mečící koza přivedla do blázince, který bych tu ale musel předtím založit. Cesta zpět byla o mnoho „stejnější“. Teď ale sestupuji pod jiným úhlem vzhledem k trnům, a tak šrámy přetínají původní v různoběžkách. Prostě dole u vody jsem vypadal jako zabalený do drátěnky (těsně před vhozením do Orlické přehrady). Ochladil jsem rány ve vodách zálivu. Ani ta slaná voda tolik nepálila, protože mnohem víc jsem spálený od sluníčka. Nechce se mi ještě na loď, a tak udělám průzkum mnohem prostupnějšího pobřeží. Míjím otráveně se tvářící pelikány. Našel jsem téměř vyschlou lagunu, pár kaktusových hájů, které teď už sleduji jen z povzdálí. Probral jsem se korálovými úlomky na pláži, ale nakonec zvítězil hlad. Zpět na loď. Jsem moc příjemně unaven. Svačinka mne povzbudila k prohlídce pokladů moře, které jsem dnes dopoledne nalovil. Ale, ale. Ve velké lastuře se něco hýbá. Buď je živá, nebo je uvnitř krab. Bohužel to první. Pan Procházka ale ví, jak na ní. Dělávali to tak už dávno v minulosti domorodci. Prostě vzal kombinačky, vzal lasturu za vápenatou příklopku přirostlou na její nohu a pomalu vytrhl živočicha ze schránky. Poměrně drsné. A ne moc voňavé. Prohlédl jsem si živočicha. Divný to tvor s očima na stopkách. Prý je to místní pochoutka, ale takhle jak to kouká, to bych teda do huby nevzal. Takže ho vracím zpět do moře, jen tentokrát jako „bezdomovce“. Dívám se jestli plave, a pak jsem se normálně tak lekl, že bych klekl. Na hladině se objevila hřbetní ploutev žraloka. A rychlostí blesku lasturák zmizel ve žraločím žaludku. A bohužel stejně rychle zmizel i žralok. Stojím na zádi a jsem jak omráčený. Já viděl žraloka. Když jsem se vzpamatoval, šel jsem to říci Procházkovým. Pan Procházka po tolika letech na mořích ještě žraloka neviděl. Moc se totiž nepotápí a z lodi toho moc vidět není. Seděl jsem na palubě a díval jsem se do hlubin. A najednou mne snad osvítil sám Poseidon. Navázal jsem právě vystěhovanou lasturu na provaz. Provaz v levé, kameru v pravé a začínám potápět lasturu pod hladinu. Určitě muselo něco zůstat uvnitř, co by žraloka přilákalo znovu. Moje teorie zabrala dříve, než jsem čekal. Žralok musel být celou dobu někde pod lodí, protože tu byl pár vteřin poté, co jsem namočil ulitu. Pro mne úžasné záběry na kameře a pro Procházkovi první setkání se žralokem na volném moři. Byl to druh s pancéřovaným štítem za hlavou a měl něco kolem půldruhého metru. Ježíši, tady s tou potvorou jsem se dneska celý den potápěl ? Plný smíšených pocitů končím lovy beze zbraní. Jdu odpočívat a přemýšlet nad zítřkem. Chci se jít potápět na útesy tady vedle, ale teď ? Asi už tam zítra nebude ! Ale zkusím to pro jistotu ještě v noci znovu s lasturou. A tak jsem po pár hodinách jen s baterkou zkoušel nalákat žraloka znovu. Ne že by mne uklidnil. Ani ne do minuty tu byl znovu. Jen se bál kuželu světla z baterky. Zítra mi ale za denního světla bude asi prd platná. No, uvidíme. Ráno moudřejší žraloka.

14.4.2000 - pátek

Je ráno. Dnes nejdu provádět svou oblíbenou ranní hygienu v mořských hlubinách s takovým nadšením. Ale přece. Přesvědčuji se, že by se tu tolik lidí tak v klidu nepotápělo, kdyby je tu měli požírat žraloci na počkání. Jsme zblblí filmy jako jsou Čelisti. Jo, všechno je to jasné, ale jen do té doby, než tam k němu dolů docela na živo lezeš. Říkáš si : „Co když tím prvním sežraným budu právě já ?“. Ale to už bych se tu neumyl. Překonávám se. Při podvodním čištění zubů se stále otáčím dokola a hlavou se mi honí myšlenky nad smrtelným nebezpečím třeba krvácejících dásní při paradentóze. No naštěstí mám ještě zuby v pořádku. Dočistit, pozdravit žraloka a hurá na palubu. Tady je přece jen bezpečněji. A hlavně už tu voní snídaně. Dnes nás čeká poměrně dlouhá cesta na moři. Chceme udělat okružní plavbu po nejjižnějších Virginských ostrovech. U nás se právě lidi vrací z páteční směny a já si tu snídám nad nádhernou modrou hladinou. A hlavně mne čeká potápění na tzv. „Top ten diving paradise“. Má to být jedno z deseti nejkrásnějších potápěčských míst nejen v Karibiku, ale i na světě. To možná snesu i pár žraloků kolem !? Naši už jsou doma z práce a my vyplouváme k Pellican Islandu. Už z dálky vidíme, že je totálně obležený loděmi s potápěči. Dříve než jsme se navázali na bóji, měl jsem už na hlavě brýle a na nohou ploutve. Novinkou po minulém potápění je triko. Ne kvůli zimě, té si tu člověk moc neužije, ale kvůli slunci, které tu opaluje i pod vodou. Hup do vln, pár pozdravů s okolními „lovci perel“ a už sjíždím do místních hlubin. Když řeknu, že je to fantazie, budu se jen trapně opakovat, takže jen dodám, že tady je moře hlubší a útesy mnohem mohutnější. Samozřejmě že i ryby jsou tu zase o kus větší. Docela strašidelné. Často se tu dostaneš do kových polojeskyní a tunelů a stojí to za to. Moc mne mrzí, že stále ještě nemám foťák pod vodu, který si chci při nejbližší příležitosti koupit. V hlavě mám ale nafoceno až do smrti. Abych neotravoval, nebudu už popisovat tu nádheru. Dnešek byl celý sestaven z přejezdů mezi nejlepšími potápěčskými místy Karibiku, a proto bylo všude spoustu lodí a „podmořníků“. Mezi ostrovy Peters , Norman, Pellican a trojzubcovou skálou jsem viděl skoro vše. A žraloci ? Už jsem se smířil s tím, že tu opravdu nejsou pod vodou moc k vidění, když tu náhle … No, ne úplně náhle. Prostě jsem zase objevil úžasného velikého rejnoka, a tak jsem se za ním pustil. Bohužel je tu více než deset metrů a tam bych dlouho nevydržel, takže jsem ho sledoval z menší hloubky. A dobře jsem asi udělal. Odvedl mne dál na moře. Plachtil těsně nad pískem a najednou skoro narazil do žraloka, který tu ležel na dně. Opravdu ležel ! Žralok se vymrštil jako blesk a plaval v kruzích kolem rejnoka, který tu zůstal ležet. A nad tím vším já, tak deset metrů daleko. (Pro mne deset metrů příliš blízko.) Předstíral jsem mrtvého tuleně, toho tu žralok určitě ještě neviděl. K lodi je to daleko, nikde nikdo. Ale on se o mne nezajímal. Po chvilce jsem se uklidnil, a více než na závěť jsem se začal soustředit na jeho dokonalé pohyby. Je to úžasné sledovat podmořský svět přímo v podmořském světě. Ale přesto jsem se raději pomalu vzdaloval z místa setkání. Zvyknu si na ně postupně, vždyť jsem naposledy viděl akorát kapra ve vaně. Můj oběhový systém přestává tak rychle obíhat a já plavu hledat nové podmořské záhady. Ááá tady je zase rejnok. Toho se nebojím. Nikde kolem není žralok, a tak si ho plavu prohlédnout co nejblíže. Ale už na deset metrů vidím, že to byl omyl. Není to ležící rejnok, ale obrovská mořská želva. Zase novinka. Ty asi taky lidi nežerou. Plavu za ní. Už vidím několik malých čisticích ryb přisátých na jejím krunýři. Pomalu se vznáší ve vodě jak orel ve vzduchu. Jo jo. Co den, to nový zážitek. Vracím se zpět na loď. Přímo pod lodí je ještě jedna menší želva. Zdravím ji, ale už jsem zase úplně svraštělý po hodinovém potápění, tak vylézám i se svými zážitky na palubu. Po mém vyprávění si vzal pan Procházka brýle a šel se na to podívat na vlastní oči. Moře se tu životem jen hemží, takže se za půl hodiny vrátil se stejnými zážitky. Dnes jsem možná strávil víc času pod vodou než nad ní. Jsem unaven a sleduji velmi rychlý soumrak. Za půl hodiny je tu ze dne noc. Večery jsou stejné, jen měsíc pomalu zvětšuje svou zářící plochu a na lodi jsou od něho stále ostřejší stíny. Zdejší obloha neznečištěná světlem velkých měst je úplně antracitově černá a je na ní vidět mnohonásobně více hvězd než u nás. Občas se přes ní proženou prozářená oblaka, která marně zkouší překrýt měsíc. Zkouším, jestli moje kamera bude schopna tuto noční podívanou natočit. V dáli na moři jsou občas vidět i bílá, zelená a červená světla lodí, která ještě stále křižují Karibik. Nad hlavou nám prolétlo vrtulové letadlo. Možná právě to, které mne před pár dny dopravilo ze Saint Martinu na tyto ostrovy snů. Ležím na přídi a skrze lanoví pozoruji hvězdy. Známá souhvězdí se tu těžko hledají, protože jsou obrácené o 180 °. Co mne ale stále fascinuje jsou Jižní kříž a Polárka na stejné obloze. Otáčení lodě po větru mi pomáhá prozkoumávat celou plochu „planetária“. Točíme se kolem kotevního řetězu a ticho narušují jen neustále vyskakující ryby. Asi ve tmě nepoznají kde je hladina a plavou i ve vzduchu. Jenom protože neumí tak rychle mávat ploutvema, neudrží se ve vzduchu a zase padají zpět do vln. No, když nad tím tak přemýšlím, asi by se mi teď nechtělo být tam dole. Je doba lovu. Žraloci a chobotnice jdou po všem, co se hýbá. Je lepší to sledovat z paluby. Možná mi to nebudeš deníčku věřit, ale síla měsíčního světla umožňuje vidět až do deseti metrů na dno. Je vidět kotva zabořená do písku. Náš člun (byboat) vrhá stín také až na dno. Vidím větší ryby plující pod naší lodí. Ale kamera tento pohled bohužel nezabere. Ještě se snažím probrat své úlovky, které se začínají hromadit na palubě. Korály, lastury, mušle, je toho tu už požehnaně. Je pozdě. Začínají mi padat víka. Ne že by nešlo spát tady. Je kolem 24°C, takže v pohodě bez deky, ale přece jen měkká postýlka je trochu lepší. Navíc kolíbání lodi lépe ustávám zapřen do rohu kajuty. Chci počítat ovce, ale dostal jsem se jen ke třetí. Dobrou.

15.4.2000 - sobota

Dobré jitro. Začíná další den na Karibiku. Koupel, snídaně a přípravy na odplutí. Ty jsou dnes trochu jiné. Poplujeme totiž až na Jost Van Dyke, což je daleko, a proto musíme vytáhnout hlavní plachtu. Rozvíjení hlavní plachty je prý to těžší z práce s plachtami. Bude zatím vytažena jen na druhý „ref“, což jsou dvě třetiny její plochy. Přestože to dělám poprvé, zvládám námořničení bez větších problémů. Takže přibyla další práce, kterou mohu na lodi vykonávat samostatně. Ovládání kosatky, otěží hlavní plachty, kotvení, navazování na bóje a uvazování byboatu. Učím se zároveň i námořnický slang. Popíšu ho později. Vyplouváme a začíná pořádný jachting. Na volném moři jsou asi dvoumetrové vlny a pořádně to fouká. Křižujeme proti větru, takže loď leží na levoboku a normálním smrtelníkům by se zdálo, že se musí každou chvilku převrhnout. My „nesmrtelníci“ ale víme, že těžký kýl nedovolí přetočení lodě. Teda ve skutečnosti se to někdy také podaří, ale koho by to zajímalo… Teď mne napadá, že Mě, protože na ní sedím !!! Žádné přetáčení. Loď skáče z vlny na vlnu a dole v podpalubí jen cinkají kastroly. Míříme na White Bay na Peter´s Islandu. Kapitán proplouvá úzkým koridorem mezi útesy bez problémů. Hned za útesy se moře úplně zklidnilo. Přírodní vlnolamy skutečně fungují. A to už je proti nám bělostná pláž s palmami. Azurová průzračná voda, bílý písek, zelené palmy, žluté agave a nad tím nebeská modř. Kýč nad kýče. Až na to, že to tu tak opravdu vypadá. Pokračujeme na západní konec Tortoly do West End, kde bychom měli dokoupit zásoby potravin a hlavně sehnat telefonní kartu. Je to nádherná plavba, protože vítr jde ze strany. Plujeme rychlostí 6 uzlů (tzn. 6 námořních mil za hodinu). Zdoláváme Drakeův průliv a projíždíme mezi „reefy“ (korálové mělčiny) do přístavu. Navazujeme se načerno na bóji. Za navázání na bóji se tu platí přibližně 20 dolarů, ale do jedné hodiny si Tě nikdo většinou nevšímá. Navíc se to platí na břehu v hospodě. My jsme Češi, takže 20 dolarů je pro nás nemyslitelná částka. Pro místní milionáře to je pakatel, tak ať to dají třeba za nás. Hurá na břeh a nakupovat. První co kupuji, je podmořský foťák. Na ten jsem se už moc těšil. Asi za 30 dolarů jsme doplnili potravinové zásoby a sháníme telefonní kartu. Kdo nebyl na B.V.I. nelze vysvětlovat. Budky na karty jsou všude, ale karty tady prostě nejsou. Promiňte rodičové, promiň Káďo. Chtěl jsem vážně zavolat, ale není jak. Pošlu odsud alespoň pohledy, ale ty asi přiletí až po mně. Jinak je West End velmi hezká vesnička. Přístav je narvaný luxusními jachtami až k prasknutí. Po prohlídce a nákupech se vracíme na loď. Už hodně více než hodina je pryč a nikdo se nepídí po tom, jestli se chystáme platit za bóji. Takže si ještě v klidu přístavu dáváme polévku a po dvou a půl hodinách teprve odvazujeme loď a odplouváme na moře. Cílem je zátoka Great Harbour na Jost Van Dyku. A po cestě opět u nás na rybnících nevídaná podívaná. Setkání dvou silných mořských proudů. Jeden teče pod Tortolou z jihovýchodu a druhý nad ní ze severovýchodu. A tady u Steel pointu se stékají. Jako bys narýsoval přímku. Vlny do sebe naráží a rozstřikují se přesně v místech, kde dochází ke spojení obou souběžných proudů. Hladina je v místě setkání proudů o pár desítek cm vyvýšená nad hladinu okolní. Co je ale více nebezpečné, jsou obrovské víry. Teď si možná dovedu představit, jak to asi vypadá v místech, kde setkávají proudy protiběžné. Asi nic moc na koupání. My jsme zkušeně bez úhony propluli „Bermudskou polopřímkou“ a v dáli jsme již zahlédli Jost Van Dyke. Dál na západ je pak Great Tobago a na jihu míjím určitě nejblíž hranice USA. Jsme tak 500 m od U.S.V.I. (americké Virginy) ostrova Saint John. Na Van Dyku jsme byli za pár hodin. Krásný přístav, který je ale špatně chráněn před větrem a vlnami z oceánu. Proto jsme se rozhodli, že se ještě přemístíme o pár mil na východ do Little Harbour, který je takřka ideálně chráněn. Zjistil jsem, že všechny ostrovy mají alespoň jednu White, Long nebo South Bay a Great nebo Little Harbour. Moc práce s vymýšlením názvů zátok a zálivů si tu nedávali. Po zakotvení a svačince jdu tentokrát ne pod vodu, ale na průzkum ostrova. Je mnohem civilizovanější, než Norman. Opět jsem se rozhodl dobýt místní vrchol, abych zjistil, že jsme skutečně na ostrově. Je to jen pro jistotu, abych se ujistil, že B.V.I. nejsou třeba jen poloostrovy. První, co mne tu zaujalo, bylo ještě přímo u břehu termitiště na stromě. Neskutečná stavba. Z podzemí až do termitiště po kmenu a větvích jsou vytvořeny tunely ze směsi bláta, dřeva a slin mravenců. Termita tu vlastně neuvidíš. Všechno je skryto v důmyslném labyrintu chodeb a tunelů. Malinko jsem pootevřel několik tunýlků a nahlédl dovnitř. Chvíli jsem pozoroval Organizaci spojených termitů (OST), ale už je čas na další dobrodružství. Dobývání ostrovního hřebenu bylo mírně lehčí než na Normanu. Prostě jsem šel po cestě. A stejně jako na Normanu tu mečí kozy. A za chvíli už je i vidím. Je jich tu požehnaně. Polodivoká zvířata se tu pasou po strmých svazích. Malinkatá roztomilá kůzlata pobíhají za mámou a každou chvilku některé sjede kousek ze svahu. Z legrační podívané mne vyrušila až domorodá teenagerka. Ta byla taky dost roztomilá. Jsem už pěknou dobu na moři a víte jak je to s námořníky. Moc hezky rostlá černoška. Předstírajíc natáčení přírodního dokumentu o kaktusech jsem si natočil její hezčí přírodní úkazy. No stačilo. Prohodil jsem s ní pár slov a pokračuji dál. Asi prý večer nemá čas a my stejně dnes grilujeme. Za pár minut jsem úplně na hřebenu. Jen hledám lepší místo pro natáčení mimo cesty a hned jsem to pocítil na holeních. Prošel jsem se houštinkou kaktusů a jak jinak, jsem tu zase naboso. Po kratší depilaci jsem natočil pár kýčovitých záběrů místního ostrovního seskupení. Je to zemský ráj. Po nakochání se, vyrážím na cestu zpět. A jak jinak, zase něco nového. Dobrých deset centimetrů velká housenka, ale jaká ! Byla černá, se žlutými pruhy, červenou hlavičku a červeno-bílý zrohovatělý zadeček z něhož jak anténa dálkového ovládání trčel nahoru ocásek. Smál jsem se, až jsem se za kameru popadal. Darwin by měl radost z takové hříčky přírody. Jdu dál. Po cestě mám možnost prostudovat některé druhy kaktusů a hlavně agave. Natočil jsem krátký dokument o pichlavých rostlinách na Jost Van Dyku. Dost botaniky, na lodi mne už čeká gastronomická pochoutka. Grilovaná kuřecí stehýnka se speciální směsí koření. Specialitka pana Procházky. Jeho grilování mi připomíná téměř japonský obřad přípravy čaje. Úplně se mazlí s touto gurmánskou delikatesou. A aby těch zážitků dnes nebylo málo, tak se k našemu opékání přidávají mořské želvy. Rychle kameru. Pár metrů od jachty se začaly vynořovat. Natáčím jak zběsilý. Znám už je z podvodního putování, ale na kameře ještě nebyly. Tak posledních pár metrů pásky a hurá na stehna. Škoda, že nelze natáčet vůně. Všichni byste u videa slintali, jak Pavlovovi hafani. Večer byl opět ve znamení rozjímání pod hvězdami. Tak si člověk neskutečně odpočine. Uvědomuji si, jak je dobré se občas zastavit a srovnat si všechny zážitky a myšlenky. Většinu dobrodružství si tak večer prožiji znovu. Jsem tímto zájezdem doslova nadšen a ať už to všechno dopadne jakkoliv, stálo to za to. Přeji tu nejkrásnější noc.

16.4.2000 - neděle

Dobré ranko. Dnes po snídani vyrážíme do místní restaurace. Je potřeba dobít baterky do kamery a dát si místní pivo. Člunem přijíždíme vlastně přímo do restaurace, protože je hned u moře mezi palmami. Paní majitelka nám bez problémů dovoluje se připojit do zásuvky na 110 V. Elektrické kabely jsou tu přitlučeny hřebíky po palmách. Připojuji tedy kameru do palmy. Vracíme se zpět na loď a já jen doufám, že za dvě hodinky tu ta kamera ještě bude. Na jachtě zatím při kávě připravujeme plán cest na další dny. Za dvě a půl hodiny jedeme zpátky do restaurace. Karibiku div se, kamera je tu tak, jak jsem jí tu nechal. Jako poděkování si dáme pivo. Nebo možná dvě. Dvě ! Každý dvě. To už ale stačí, protože tu stojí třetinka Carribu 3 dolary. Zároveň si objednáváme na později pytlík ledu do lodní lednice. Tady platí led nad zlato. Za možná 5kg ledu dáš 4-5 dolarů ani nevíš. U příjemně studeného piva jsme začali debatovat s majitelkou restaurace. Je vdovou. Její manžel Harris Jones zahynul ve druhé světové válce. Na zdi tu ještě visí jeho velká fotografie v uniformě. A pod fotkou jsou kondolenční listy od americké vlády, od prezidenta a nějaké společnosti zajišťující válečné refundace pozůstalým. Nad tím vším je ve vitrínce do trojúhelníku složená vlajka Spojených států. Jak daleko od Evropy se člověk setká s následky 2.světové války. Na barovém pultu stojí globus. A představte si to. Je na něm již zachycené rozdělení Česko-Slovenska. Tady mají přehled. To třeba ve Španělsku ani netuší, že Čechy existují. Zavzpomínali jsme nad modelem zeměkoule. Copak asi u nás? Co zavolat? Nemáte karty? Ne! Ohledně telefonních karet jsou tu spolehliví. Povídáme si dál o životě v Karibiku s majitelkou, když tu náhle jede kolem nás černoch s kolečkem. Že by tady zedničili ? Kdepak. Jede k molu pro langusty. A to teda musím natočit. Z vody začal tahat velkou drátěnou klec plnou obrovských langust. No tak to jsem ještě neviděl. V kleci to jenom klape a chřestí. A on do ní klidně strčí ruku a začal ty příšery přehazovat do kolečka. Je to tady nejvyhlášenější specialita této restaurace „U Harryho“. Jejich slogan mluví za vše: „Chceš-li jíst čerstvější langustu, než dostaneš u nás, musíš ji sníst živou“. Dal bych si jí hned, ale odrazuje mne cena. Dle velikosti od 25 do 35 dolarů. Stejně za chvilku odplouváme, tak si dám jinde snad levnější. Vyzvedáme si led a jdeme si prohlédnout ještě vedlejší restauraci, kde visí na stropě snad tisíce různých triček. Co to je za výzdobu? Za pár minut je vše vyjasněno. Každý, kdo tu večer zapaří, nechá tady svoje triko, aby se sem jednou zase vrátil. Pěkný zvyk, ale ještě hezčí sbírka triček z celého světa. Přímo před hospůdkou je malá bílá plážička a v azurové vodě se prohání tzv. jehly. Úzké dlouhé stříbrné ryby. Krásné to místečko na Zemi, ale je čas vyplouvat. Byboatíkem jedem na jachtu a ihned vyplouváme zase na moře. Jestli jsme zatím navštívili nádherná místa B.V.I. tak teď nás čeká nejkrásnější ostrůvek, který je snad na všech prospektech, které lákají turisty do místních vod. Sandy Cay. A popravdě prospekty nelhali. Nelze popisovat barvy a vůbec ostrůvek samotný. Další neskutečný přírodní kýč. Nemohu se nabažit koupání u bělostné pláže, která zabírá dvě třetiny závětrné strany ostrova. Na druhé návětrné straně jsou nádherné skalnaté útesy. Uprostřed malinkatý prales, kolem něhož jsou palmy. Natáčím všechno. Tady není škoda ani centimetru pásku. Jdu s kamerou i do pralesíčka. Jen tak naboso a brzy zjišťuji, že to byl dobrý nápad. Nepříliš vyšlapané cestičky jsou plné kaktusů a spousty jiných pichlavých keříků. Pořád něco vytahuji z chodidel, ale stojí to za to. Všude jsou tu i ještěrky, takže bacha na hady. A najednou přede mnou stojí asi 40 cm velký leguán. Ještě že tenhle drak je býložravec. Kameruji vše co se hýbá, ale hada jsem naštěstí nenašel. Za pár minutek jsem na druhé straně plochého ostrůvku na útesech. Jsem nadšen vším, co je tu k vidění. Vracím se na naší pláž. Už tu nejsme sami a vůbec to není škoda. Leží tu moc pěkná ženská, bez horního dílu plavek. Natočil jsem si i tyto přírodní krásy, které si s ostrůvkem v ničem nezadaly. Tak ještě koupáníčko. Nechce se mi odsud. Klidně bych tu s tou paní zůstal nějaký ten rok. Ale museli bychom spát pod širákem, protože je tu zakázáno cokoliv stavět. I pobyt návštěvníků jachtařů je omezen jen na několik hodin. Tak trocha siesty ve stínu palem nedaleko krásky. Ta nemůže být Američanka, protože ty jsou úplně hrozné. To bych musel být na moři dvacet let, aby se mi začaly líbit. Vše ale jednou končí. Bohužel neúprosný povel kapitána končí i můj pobyt v ráji. Hodně nerad se loučím s jedním z nejkrásnějších míst na Zemi. Zamával jsem i amazonce. Třeba se někde ještě potkáme a bez manžela. Sandy Cay sleduji po celou dobu, co odplouváme směrem na Cane Garden Bay na severním pobřeží Tortoly. Pocity se začínají mísit. Smutek z opuštění Sandy Cay, ale už jsem i natěšen na potápění na dalším místě z Top Ten Diving Paradise. Hned po zakotvení skáču do moře. Tak masivní stromy korálů dosahujících až těsně k hladině by určitě rozpáraly i Titanic. Voda je tu hodně prosycená bublinkami vzduchu, takže na focení to není, ale jinak zase něco jiného. Jiné ryby, korály i rostliny. Strašidelné labyrinty vápencových útvarů jsou ideální na vyplavování adrenalinu. Skoro bych řekl, že jsem spíš koupal v něm, než ve slané vodě. Pořád jsem čekal, kde vyskočí rejnok, žralok, nebo něco ještě lepšího. Například chobotnice. A už tu je. Tu jsem ještě neviděl. Snažím se jí sledovat, ale nějak jí to mezi ostrými korály jde líp. Já jsem už docela odřený. Pohyby vln a proudy se mnou hází i pod vodou, a tak mám co dělat, abych se někde nenapíchnul a nestal se krmítkem mořských dravců. V proudu jsem se nechal odnést dobrý kilometr od jachty a zpátky to mám proti proudu. To by mohl být dobrý zápřah. A byl. Naštěstí jsem to stihl ještě do večera. Docela příjemně unaven jsem začal pojídat již připravené pochutiny a vzpomínal jsem na Sandy Cay a na mořskou „pannu“. Ze snů mne vytrhl křik z nedalekého katamaranu. „Get out, get out !“ (vypadněte odsud), řval tam chlap na svou manželku a děti. Mysleli jsme, že jde o rodinnou hádku, ale bohužel ne. Šlo takřka skutečně o život. Katamaran před nimi se utrhl z kotvy a proud a vítr ho hnal přímo na ně. Přímá srážka mnoha tunových kolosů nemůže skončit jinak, než potopením obou. Tady to opravdu smrdí. Srdce nám bijí, ale nemáme vůbec možnost jim jakkoliv pomoci. Vše se odehrává možná sto metrů od nás. Utržený katamaran je bez posádky. Ti jsou na břehu a vůbec nic netuší. Na druhém ohroženém katamaranu jsou jen chlapi. Ženy a děti už odjíždějí na člunech od místa katastrofy. Šílený řev a čekání, co se stane. Chlapi mají bidla a fendry. (fendr je plastikový nebo hadrový válec na ochranu lodí při kotvení u mola nebo dvou lodí u sebe). Už jen čekají na srážku lodí, protože není čas zmizet. Snaží se odstrkovat bidly blížící se katamaran a nastavují fendry do míst srážek. Podařilo se jim změnit čelní srážku pouze na boční. Sice je slyšet praskání plastů, ale asi nejde přímo o trup. Odnášejí to jen ochozy a měkčí části obou lodí. Že by byla katastrofa zažehnána ? Už to tak vypadalo, kdyby se do sebe nezamotaly kotevní řetězy obou lodí. A co nejhoršího. Tím se utrhl i druhý katamaran. Svázaní do sebe se rozjíždějí proti dalším lodím. „Do prdele“ (pardon, ale je to kvůli autentičnosti), vylítl pan Procházka. Rychle fendry. Vytahovat kotvu není čas. Ale dvojitý kolos by naší jachtičku potopil jako nic i s našima fendrama v rukách. No, vzpomínky na zemský ráj se mění na boj o přežití. Možná to vyprávím dost dramaticky, ale tady jde opravdu o hubu. Od břehu se už blíží majitel prvního katamaranu, kterého asi někdo upozornil, co vyvádí v zálivu jeho loď. Napětí graduje. Dva chlapi skočili do moře mezi lodě a chtějí rozmotat řetězy. Holé šílenství. Lodě do sebe naráží a mezi tím plavou na hladině dvě hlavičky. To by nebyl hezký pohled. Oba majitelé nastartovali konečně motory a snaží se udržet lodě alespoň na místě. Šílencům ve vodě se podařilo nemožné. Rozmotali řetězy. Tím osvobodily lodě pro manévrování a vše je zachráněno. Snad jim pomáhal sám Neptun, za ty oběti, které mu námořníci přelévají přes palubu. Tak takové zážitky si příště klidně nechám ujít. Siamské katamarany naštěstí jen zapisuji do svého deníčku a ne na poslední stránku lodního deníku. Po této dramatické vsuvce se život v zálivu i na naší lodi vrací do klidu. Oslavíme přežití večeří. A navíc i vycházkou do nočního přístavu. Jen ještě pořádná kontrola kotev a jedeme na břeh. Už z dálky je slyšet hudba, ale nevíme při jaké příležitosti se to děje. Z jedné strany se ozývá sborový zpěv spirituálů a z druhé strany karibská moderna. Nejprve jdeme ke spiritualistům. Aha. Právě tu probíhá klasická karibská baptistická mše pod širým nebem. Nádherná podívaná a skvělá hudba. Od dětí přes černošské teenagery až po staré pamětníky, vše se tu kývá v rytmu předzpívávané mše. Jesus, aleluáááá, God bless you, … Úžasná atmosféra pokory a zároveň snahy říct ostatním, jak hodně věřím v boha. Natáčím zase jako vzteklý. Provizorní podium přímo na okraji pláže pod palmami. Elektricky ozvučená kapela to umí dost dobře. Asi jsou taky připojeni do nějaké zásuvky na palmě. Černošský farář na podiu až skáče do rytmu a melodicky řve do mikrofonu. Ostatní buší do různých bubínků a tamburin a zpívají z plna hrdel. Hudba se míchá se šuměním moře a osvětlení má na starosti jen pár žlutých žárovek a mnohem zářivější měsíc. Reproduktory na palmách jsou otočené i směrem na moře. Jako by tu chtěli rozezpívat všechny obyvatele Virginských ostrovů. Běhá mi mráz po zádech. Nesměle jsem se přidal k chorálu. Opakuji po farářovi slova a připadám si jak v chrámu, jehož klenbou je samotné nebe ozářené miliony hvězd. Až po hodinách jsme se nabažili zpívání na pláži. Jdeme si prohlédnout zbytek přístavního městečka. Je složen jen ze starších domků a novějších hospod. Vzduchem se tu kromě hudby line i úžasná vůně specialit restaurací. Mít teď u sebe milion dolarů, tak ho tu prachsprostě prožeru. Ale že tu mám 5 dolarů, abych tu vše neutratil, neutratím nic, protože tak málo tu nic nestojí. Po nasycení duše a nosu se vracíme zpět na loď. Sednu si na palubě a budu poslouchat písně o Ježíšovi a pochutnávat si na sucharech s belgickým sýrem. A můžu říct, že to taky není špatné. K tomu německé plechovkové pivo a jsem bohu zase o kousek blíže. Je 26´C, a tak dnes budu spát přímo na přídi. Jen lehké kolíbání lodi, šumění příboje, popojíždějící motorové čluny a křesťanská hudba mne uspaly do několika minutách. To jsem si dnes zase užil světa. Dobrou.

17.4.2000 - pondělí

A zase ráno. Nějak to jde rychle. Snídaně, potápění s hygienou, resp. hygiena s potápěním a přípravy na vyplutí. Dnes nás čeká cesta podél severních břehů Tortoly. Míjíme Trunk Bay, což je místo, kde mořské želvy kladou svá vejce na chráněných plážích. Hned vedle je Shark´s Bay, kde jsou prý často vidět žraloci. Asi ti, co tu čekají na malé právě vylíhlé želvičky. Míříme na další Top Ten místečko u soukromého ostrova Guanna. Po cestě vidíme přímořské jeskyně, kde se lze také potápět, ale tam je to jen pro cvoky. Hladina tam lítá od stropu po dno jeskyně, takže jen čekáš, kdy si zarazíš nějaký ten korálový krápník do …, to je jedno kam. Všiml jsem si opět jedné místní zajímavosti. Na jedné pláži tu neuvidíš víc jak dvacet lidí, bez ohledu na to, jestli je kilometr dlouhá. Jsou tu tisíce lidí, ale ještě více pláží a plážiček, takže jsi všude téměř sám. Srovnej si to s pláží třeba v Bibione v Itálii. Tam ani není přes lidi a bordel vidět písek. Plujeme dál kolem liduprázdných břehů Tortoly. Na severním obzoru se objevuje panorama ostrovů, které jsou přírodní hranicí B.V.I. Za nimi už je jen Atlantický oceán. A za ním Evropa. Můj domov. Vidíš ? Už se cítím jako Evropan. To, že se blížíme k volnému oceánu člověk pozná i na lodi. Kratší mořské vlny se začínají míchat s dlouhými oceánskými. Ve fyzice se tomu říká, že interferují. A mohu potvrdit, že taková interference může docela rozhýbat žaludek. Z ničehož nic jsme začali s celou lodí skákat na vlnách. Loď chvilku stála na špičce, najedou směřovala příď přímo k polednímu slunci. Pak už se přidají pohyby z boku na bok a „Matějská“ hadr. V lodi jenom praskalo, ale podle chování kapitána bylo asi vše v pořádku. No, trpět na mořskou nemoc, asi bych už byl naruby. Ale protože jsem se tvářil, že je vše v pohodě, dostal jsem samostatný úkol. Vytáhnout hlavní plachtu, která by měla stabilizovat houpání lodě. Já měl co dělat, abych se udržel na vlastních nohách a teď tohle. Přivázal jsem se ke stěžni a začal se skutečnou námořničinou. Byl jsem pochválen, že jsem při hodinách o plachtách dával pozor. Za chvilku byla „hlavní“ na své místě a loď se stabilizovala. No, ale jak !? V podstatě ve stoje ležíš. Hlavní stěžeň svírá s pomyslnou rovnou hladinou úhel tak 30´. Doplazil jsem se zpět do kokpitu kapitána, jak se říká místu, kde je kormidlo. To byla jízda. Místy jsem opravdu pochyboval o funkčnosti kýlu, ale pořád jsme nad vodou. Uklidnění lodi napovědělo, že jsme se schovali do závětří ostrova Guanna. Je to soukromý ostrov nějakého rozmařilce. Pár kilometrů dlouhá soukromá pláž. Tady platí jedno zvláštní pravidlo. Veřejné je vše i na soukromém ostrově, od moře až kam dosahuje příliv. Ale my nechceme na návštěvu. Máme namířeno k Rocky Monkeys (Opičí skála). Další místo z Top Ten Snorkeling points. Po zakotvení u Opičí skály, která je a prý vždy byla bez opic, kromě těch z karibského rumu, jsem se opět vnořil do vln. Opravdu Top Ten. Kam se člověk podívá, je něco nového. Rozmanitost mořského světa je nevyčerpatelná. Tady jsem například hned po rozkoukání pod vodou zjistil, že jsem obklopen mnoha tisíci malinkatých chobotniček. Tu a tam mezi nimi byli i mnohem větší. Ty už měly kolem půl metru s chapadly. Ty nejmenší kolem dvou centimetrů. Když jsem se prodral chobotničí demonstrací, dostal jsem se na útesy. Je tu hodně planktonu, takže viditelnost je omezená. S tím souvisí i spousta rybiček a ryb. Zase jsem uprostřed hejna ryb, které kopírují nejen můj tvar ale i pohyby. Připadám si jak ve skafandru z ryb. Nebudu už to popisovat. Chceš to vidět ? Tak si sem zajeď. Jen řeknu, že to stojí za všechny peníze. Propotápěl jsem celý zbytek dne. Já se tu jen cpu a potápím. Protože se vítr stočil tak, že naše loď byla chráněna skálou, rozhodli jsme se zůstat přes noc tady. Ještě chci natočit západ slunce přímo nad mořskou hladinou, a tak se vydávám na skálu, která tu tvoří malý ostrůvek. Úplně rudé a obrovské slunce se vnořuje do vln Karibiku. Zajímavá je rychlost s jakou v nich zmizí. Jen to zasyčelo. No jo ! Tak jakoby. Po útesech ostrůvku se prohánějí stovky krabů. Je tu krásně, ale větrno. Vrátím se na noc do své kajuty. Tam bude lépe. Večer se učím orientaci v námořních mapách. Učím se mořské proudy, směry větrů v jednotlivých částech Atlantiku a další spoustu více či méně důležitých informací pro bezpečné námořničení. Převážně více důležitých. Zaujala mne i teorie. Jsem pohlcen jachtařením, ale ráno budeme vyplouvat poměrně brzy, takže půjdu trochu spát. Dobrou.

DENÍK KARIBIK 2.díl