nemeckyden

Můj milý cestovní deníčku,

začínám psát Tvoje stránky při příležitosti naší první cesty na západ. Tuto cestu chceme podniknout ve dvou. Já a Káďa, můj kamarád od středoškolských let. Prostě jsme spolu seděli na gymplu v lavici a dnes jsme spolu na koleji na vysoké. Jsou tři roky po revoluci a stále jsme nebyli za západní hranicí. Ne, že bychom nemohli. Nyní už jsou hranice otevřeny, komunisti z menší větší části v háji, ale nebyl čas, odvaha a nějaké to finanční zázemí. Až dnes ! Je 12. 8. 1992 a začíná naše první cestovní dobrodružství. Přípravy nebyly ani dlouhé, ani úplně pečlivé, ale bylo tu odhodlání. Chtěli bychom projet část Německa, se dvěma plánovanými zastávkami. Ta první by měla být ve Frankfurtu a. M., kde bychom měli navštívit Káďovu přítelkyni Janu, která je tu u jejích prarodičů na prázdninách. Druhou zastávkou by měl být Bad Feilnbach v Bavorských Alpách, kde je momentálně na brigádě prozměnu moje přítelkyně Petra. Jinak by naše cesta měla být zpestřena hraním na kytaru, pokud možno na exponovaných místech za pár drobných, které nám "možná" někdo hodí do klobouku. A samo cestování je předurčeno naší situací chudých studentů. Budeme stopovat.

Dnes začínáme v Plzni a první cíl je Cheb. Vyrážíme po ránu, ale nějak se nám stopování nedaří. Vychází to tak hrozně, že za hodinu stopu ujedeme deset kilometrů.. Takhle by to asi nešlo. Problém je i v tom, že jsme dva chlapi a navíc s kytarou. Při stopování nestojíme, ale průběžně jdeme naším směrem. Káďa hodnotí naše úspěchy přesně. Zatím jsme ušli víc, než ujeli a takto bychom nechtěli pokračovat až do Frankfurtu. Když jsme po několika hodinách dorazili z Plzně do Plané u Mariánek, rozhodli jsme se dobýt Cheb autobusem. Jinak bychom se tam dnes nedostali. Orientujeme se podle Káďovo hodinek, ale ty už nabraly skoro čtvrt hodiny zpoždění, takže ani s časem to na našich cestách nebude úplně jisté. Snad jen pokud se budou průběžně pořád stejně zpožďovat, pak by byla šance správný čas dopočítat. Naštěstí jsou na nádraží velké hodiny, a tak víme, za jak dlouho nám autobus pojede. Další cesta je normální, přes Mariánské Lázně jsme se konečně dostali do Chebu. Já jsem tu poprvé v životě a asi nejblíže západoněmeckým hranicím. Silnice lemované prostitutkami, to taky u nás na vesnici nemáme, takže máme co objevovat. Zároveň se od nich učíme stopovat. Ty to mají zmáknuté mnohem lépe. A to většina z nich vypadá mnohem hůř, než my dva. No nic, pokračujeme. Jdeme k rodičům Jany. Káďa tu má opravenou kytaru, jeden z našich budoucích výrobních prostředků. Na hranice je to asi tři kilometry. Zkoušíme opět stopovat. Nyní již za profesionálního (okoukaného od štětek), ale trochu zoufalého stopování jsme v pohodě došli na hranice pěšky. No, jestli to takhle půjde dál, já osobně končím v nedalekém Marktredwitzu a jedu zpátky domů.

Jsme na hranicích. Téměř nikdo z celníků si nás nevšímá. Prošli jsme bez povšimnutí a hurá do Němec. Neskrývanou radost z prvních kroků po německé půdě nám ale brzy zkazila skutečnost, že v Německu ještě nejsme. Jsme v neutrální zóně a čeká nás ještě asi po kilometru německá část celnice. Už jsme docela dost uchozený, ale ještě tenhle kousek musíme vydržet. Už vidíme do Německa. Konverzaci v němčině nechávám na Káďovi. Já mluvím anglicky. Káďa slušně německy, ale zase je trémista a nerad mluví. Dokázal to hned na hranicích. Oba jsme pozdravili německy Gutten Tag, celník se pousmál, vzal si naše pasy a zeptal se: " Zu fuss ? " A Káďa okamžitě odpověděl klasicky německy: "Yes !" Po úspěšných rozhovorech jdeme hledat místo na stopa. Ale zase nás nikdo nechce vzít. Co je ? Co děláme špatně ? Káďa v návalu šílenství odchytil nějakého podezřelého kolemjdoucího člověka. A nebyl to jen tak obyčejný kolemjdoucí, ale byl to řidič kamionu. A zároveň náš zachránce. Zítra ráno odjíždí do Kolína nad Rýnem, což je přímo naše trasa. Zkoušíme ještě symbolicky stopovat, ale pak si jdeme lehnout do nedalekého březového hájku. Jen tak pod širákem, jsme si ustlali. A usínáme. Teda Káďa usnul, já bohužel ne včas. Během dvaceti minut totiž začalo zemětřesení. Tedy já si myslel, že je to zemětřesení, ale byl to vlak. Vůbec jsme si nevšimli, že jsme si lehli asi deset metrů od tratě z Chebu do Bamburgu. No a pak každou hodinku tu projel vlak a já byl celou noc vzhůru. Káďa o nějakých vlacích vůbec nevěděl. Kromě toho mi byla docela zima, takže jsem rád, že tahle noc končí. Dost brzo po ránu se z houští vracíme do civilizace. Máme stejný problém. Co nejrychleji najít nějaký hajzlík, jinak bude neštěstí, ale bohužel Němci nemají tak brzo po ránu otevřené nic. Ani záchody. A prý je tu blahobyt. Velký h... No, to je to, co nás teď trápí. Situace nás dohnala až k návratu do mezihraniční zóny. Tady sice záchody nejsou vůbec, ale je tu takový parčík, takřka jako stvořený pro nutné příležitosti. Podle vrstev na zemi to tu slouží již mnoho generacím kamioňáků. Káďa zaujmul polohu klasik, já novou, naším kamarádem vynalezenou polohu "Pípův závěs", což spočívá v obejmutí kmenu stromu a odklonění se od něho. Pro nás se zkrácenými achilovkami je to takřka jediná možnost. Opouštíme parčík kultury a úlevy a jdeme znovu přes hranice do Německa. K proclení nic nemáme, vždyť jsme byli pouze vyvézt nepotřebné. Je čas odjezdu. Vyhledali jsme náš kamion, ale dozvídáme se, že spedice dělá nějaké problémy a že se odjezd ještě odkládá. Jdeme tedy zkusit štěstí na stopa, ale začíná pršet, auta nás neberou a navíc je nám docela velká zima, a tak se vracíme zpět. Zatím se nic nerozhodlo. Zpoždění narůstá, ale máme nějaké signály, že by byla šance odjet kolem poledne. Začínáme se zabydlovat v kamionu v prostoru za sedačkami. Je tu teplíčko a příjemná spolujezdkyně řidiče se o nás stará jako o vlastní. Není moc jednoduché se uvelebit v úzkém prostoru za sedačkami se dvěma kytarami a bágly. Řidič zatím vyběhává papíry. V rádiu odbíjí dvanáctá a řidič se vynořil ze špeditérské budky a mává nad hlavou papírama k odjezdu. Konečně vše vyřízeno a my můžeme začít naší cestu po nedivokém západě. Po sedmé dnes míjíme stejného celníka a snad již naposledy a začínáme ukrajovat první kilometry své poznávací cesty.

Vždy jsem záviděl řidičům kamionů cestování, ale popravdě teď zjišťuji, že oni toho zas tak moc z těch zemí nevidí. Převážně to jsou dálnice a okolní krajina a ta není nic moc. I my se nemáme při této cestě moc čím bavit. Z Německa poznáváme jen směrové tabule a návěstí. Za sedačkami není mnoho místa a po několika málo hodinách už s Káďou nevíme, jak si sednout. Všechno nás bolí, brní a píchá. Každých deset minut přestavujeme rozložení věcí v malém prostoru a snažíme se najít nějakou pohodlnější polohu. Marně. Vypadá to na smrt umravenčením. Naštěstí spolujezdkyně potřebuje na WC. To nás dočasně zachraňuje. Chtěl jsme rychle vyskočit z kamionu, ale prásknul jsem sebou o zem. Nohy vůbec neposlouchají. Mravenčení už docela přešlo v pořádnou bolest, jak se krev vrací do prázdných cév. Chtěli jsme to rozchodit alespoň po čtyřech, ale bohužel to spolujezdkyně vzala hopem, a tak stále napůl ochrnutí se musíme vrátit do svého vězení. Je to ještě daleko. Válíme se propleteni s Káďou s nohama druhého kolem krku. Je to šílený. Občas musíme klečet, ale to se zase nevejdeme na výšku, takže pomalu umíráme. Další zastávka, ale venku je takový slejvák, že není možnost se někde proběhnout, tak alespoň přehazujeme nohy přes sedačky. Pak se ale zase nemůžeme dostat zpátky. No, je to sranda. Bůh ví, jestli by nebylo lepší někde venku moknout a čekat na pohodlnější jízdu nějakým osobákem. Na cedulích se objevuje Frankfurt 237 km. Dá se to přežít ? Raději usínáme. Bohužel nedokrvený organismus reaguje velmi citlivě a každou chvilku jsme vzhůru. Ještě 176 km. Blíží se konec naší cesty i konec náš. Usínáme, probouzíme se, usínáme, ... Káďo vstávej, jsme u Frankfurtu !!! Kamioňák nás vzal až k nejvýhodnější odbočce na centrum. Tisíceré díky. Jsme kousek od svého prvního cíle a s pomalu se prokrvujícími končetinami zapomínáme na právě prožité utrpení. Ještě jednou díky za svezení a šťastnou cestu do Kolína. Popřáli jsme našim dopravcům a vyskakujeme na odumřelé nohy z kamionu.

Jen jsme se rozloučili a kamion odjel, zahřmělo nám nad hlavami. Že by bouřka? Kdepak. Letadlo, ale jak nízko ! Jsme totiž kousek od jednoho z největších letišť v Německu a asi i v Evropě. Sledujeme obří stroj a najednou z druhé strany další letadlo. Slyšel jsme v rádiu, že tu každé dvě minuty přistane nebo odstartuje letadlo, ale nám se zdá, že je to mnohem častěji. Oceloví ptáci létají tak nízko, že skoro rozeznáváme chybějící nýty na spodku letadla. Během kochání se německým leteckým průmyslem, jdeme k první zastávce za odbočkou na centrum, kde by nám mohl někdo zastavit. Ještě píšeme ceduli "Nur 9 km bitte" a stopujeme. Jeden stopuje a druhý sleduje letadla, a pak si to prohodíme. Asi za půl hodinky nám konečně zastavil nějaký mladý Němec. Mluvil anglicky, takže konverzace mohla začít. Vysvětlovali jsme mu, že jedeme na návštěvu do čvrti Rödelheim a ulice Friedrich Karl Strasse. Protože ani sám netušil, kde to může být, vytáhl svou mapu a začal hledat cíl naší cesty. Potom s námi skoro hodinu bloudil po Rödelheimu až konečně našel naší ulici. Byli jsme až zmateni takovou ochotou. Navíc prý ještě počká, jestli jsou prarodiče Jany doma, aby jsme tu nezůstali úplně bezprizorní. Co k tomu dodat. Ale sami tu nezůstaneme. Z nejbližšího domu už vidíme vybíhat Janinu, a tak můžeme řidiči opravdu upřímně poděkovat. Ještě nám popřál šťastný pobyt ve Frankfurtu a s úsměvem odjel. Kolik tak ochotných lidí bychom potkali u nás ? Za Janou vyběhla ven i její ségra Iveta. Začalo vítání a rychlé vyprávění našich zážitků z cest.

Děda a babička Jany jsou velmi pohodoví. Malý byt na předměstí velkoměsta byl ideálním startovním místem pro následující fakultativní výlety do města. Všichni se o nás starali jako o vlastní. Vždyť taky možná Káďa bude za pár let patřit do rodiny. Povyprávěli jsme všechny zážitky, najedli jsme se a šli jsme si lehnout. V televizi právě dávají Terminátora v němčině, tak chvilku odhadujeme co říkají, kriticky hodnotíme německý dabing, ale pak už usínáme jak mimina. A je tu ráno. Dnes máme v plánu první koncertní vystoupení. Chtěli jsme na frankfurtské náměstí, ale počasí není nakloněné vystoupením pod širým nebem, a tak prý pojedeme do nákupního centra Nordwest centrum. A milý deníčku, to co jsme tam viděli nám vyrazilo dech. Tzv. hypermarket. Něco, co u nás není ani ve snech. Kotva je proti tomu malinkaté chudé smíšené zboží. Ohromná prosklená hala se třema patry obchodů a plná překvapení. Já vím, že pro nás je to všechno neskutečné a pro místní je to úplně běžná součást života. Kde my to vlastně žijeme. Jen pár kilometrů za našimi hranicemi a úplně jiný svět. Procházíme jednotlivá oddělení a obchůdky. Tolik druhů zboží snad ani není možné vymýšlet. U nás v elektronice jsou na výběr čtyři druhy televizí, ve dvou barvách. A tady ? Stovky nejrůznějších přístrojů od klasických po velmi futuristické. Ježíši, tady mít prachy, tak si člověk žije jak pánbůh. Do toho všeho všude blikají, svítí a lákají různé světelné reklamy. Barvy, vůně, světla, prostě jiný svět. Ach jo, jak jsme zaostalí v tomto směru. O výběru potravin nebudu ani mluvit. Polovinu druhů ovoce a zeleniny vidím poprvé v životě a vůbec netuším, jak by se to mohlo jíst. Jenom samootvírací zábrany jsou pro nás novinkou a přitom je to založené na blbé fotobuňce. Prostě si tu připadáme jak blbci. Všechno nás udivuje, ale co nás nejvíc dostalo, byly dva obchůdky. V jednom to byly výrobky z kůže a interiér byl doplněn o terária s hady, škorpióny, ještěry a podobnými nestvůrkami. Ani v pražské Zoo nemají tolik druhů zviřátek, jako je místní výzdoba obchodu. K tomu jsou ještě venku vystaveny kůže ohromných plazů. Vévodí tomu asi pět metrů dlouhá kůže krajty. A druhý obchod asi bude raritou i za pár let. Holografické obrazy, plasmatické světelné modely a další světelné efekty. Holografické obrazy byly neskutečné. Prostorový efekt hologramu je tak dokonalý, že se lidé vyhýbali neexistujícím předmětům, které jakoby vystupovaly z obrazů. Až dvacet centimetrů ven z obrazu vykukuje hlava útočící kobry a člověku běhá mráz po zádech. Ve skutečnosti je to jen optický klam. Vedle je z obrazu vystupující dalekohled. Lidé se chodí dívat do imaginárních okulárů a ono je skutečně skrz ně vidět pasoucí se srnky v lese. Je to až komické, když stojíte stranou od obrazu, odkud není hologram vidět a pozorujete lidi, jak se snaží vzít do rukou něco neexistujícího a dívat se skrz to, třeba na srnky. Kdo neviděl, neuvěří, ale pokud někde uslyšíte o hologramech, určitě se jděte podívat. Plni zážitků z jednoho obchodního domu jsme se ještě povozili na pohyblivých chodnících a jedeme zpátky.

Po obědě vstřebáváme nové zkušenosti, ale aby toho nebylo málo, pojedeme ještě do jednoho obchoďáku jménem Massa. Ale pozor. Nejedeme jen očumovat, ale Káďa si chce koupit šampón. Deníčku, musel bys to vidět. Káďa stojící s malou lahvičkou šamponu ve frontě samých po okraj narvaných nákupních košů. Někteří mají i dva, protože se jim to tam prostě nevejde. Super je to, že v jedné hale koupí od potravin, přes boty až po televizi všechno. Já šel zatím dopředu podívat se kolik stojí takový jeden plný koš. No, co mám říct. 120 DM za nákup pro celou rodinu na celý víkend. To je dvacetina jejich malého důchodu. U nás bychom za to samé dali dvacetinásobek našeho velkého důchodu. Ani nebudu přepočítávat, jak je mi z toho smutno, při jejich platech. Zajímavé je, že všechny druhy zboží mají čárkový kód, a pokladní jen přejíždí zbožím nad automatickým odečítačem kódů. Žádné hledání cenovek, žádné zdržování. Koš potravin je za minutku odbaven. Káďovi se šamponem to trvalo dobu ještě kratší. Pak už jen odvézt náklad po pohyblivém chodníku až k autu. Třeba to u nás taky jednou bude nějak podobně vypadat. Při odchodu míjíme ještě autosalon. Nové auto tu vyjde na 29.995 DM. Proč ne. A to si každý o těch pět marek řekne, protože hned za rohem si zato koupí dvě kila vepřového. Jdeme dál. Hned vedle je Massa Hobby. K tomu už nemám co dodat. Prodává se tu všechno, takže tady si může nějaký kutil akorát tak sednout a tiše vzlykat. Tady už není co kutit. Jenom v oddělení dlaždiček jsem se ztratil. Celý dnešek jsme trávili po obchodech. A získali jsme spoustu zkušeností a jeden šampón. Večer se budeme jen dívat na televizi a zítra už půjdeme vydělávat. Dobrou.

A je tu ráno. Je krásně, takže hurá na náměstí. Ale bohužel je prý na cestě do centra zácpa na pár hodin, a proto budeme muset změnit plány. Je nám doporučeno obchodní centrum Main-Taunus-Zentrum, a tak pojedeme tam. Main-Taunus-Zentrum je obrovské obchodní středisko a tam bychom rádi zkusili štěstí s hraním. Určitě tam bude spousta lidí, jen najít nějaké vhodné místečko. A jsme tu. Lidí je tu opravdu dost. Skoro bych řekl, že víc než bychom v dané chvíli potřebovali. Je tu takový hluk, že by nás vlastně při hraní ani neslyšeli. Skoro půl hodiny jsme hledali nějaké tišší místo, ale nakonec jsme ho našli. Nedaleko od nás je vodotrysk, ale není tak hlasitý. Pár lidí tudy taky projde, a tak se pokusíme něco zahrát. Je to vlastně úplně poprvé, co něco podobného podnikáme a popravdě nás velmi ovlivňuje tréma. Během ladění máme ještě roztřesené ruce a hlasy, ale postupně se uvolňujeme. Začneme bez futrálu na peníze. Prostě jen tak pro zábavu. Začínáme několika skladbami klasiky a pomalých slaďáků. Protože se dokonce i pár lidí na chvilku zastavilo a poslouchalo naše preludia, rozhodli jsme se předhodit kasičku. Brnkáme o stošest, ale dvacet minut úplně zadarmo. Nikdo nic nehodil, jen poslouchají. Něco je špatně. Možná že neví, že hrajeme za honorář. Ale najednou bariery neplatičů prolomila jedna postarší nesmělá paní, která přišla položit celou svou jednu západoněmeckou marku do našeho futrálu. "Danke schön, meine liebe deutsche Freunden". Už se z nás stali profesionálové. Musíme hrát mnohem zodpovědněji. A najednou to začalo lítat. Za necelé dvě hodinky hraní máme ve futrálu přes čtyřicet marek. V přepočtu je to velmi slušná hodinová mzda. Není co řešit. Zůstaneme zde a budeme až do důchodu hrát. No asi ne, ale dalo by se takhle vydělávat. Dnes nám to ale stačilo. Ještě chvilku zahrajeme a pojedeme domů. Najednou přišel človíček a lámanou češtinou nás začal zpovídat. "Vy ste Čechy? Já taky. Teda ja Polak, aber štvrtynou Čechy." To jsme si pokecali. Ale bylo to docela příjemné. Ke konci produkce už se cítíme jako skuteční mazáci v pouličním umění. Máme vyděláno, rozdáváme úsměvy a baví nás to. Dnes už ale opravdu končíme. Máme v plánu návštěvu příbuzných Janiny v nedalekém Bad Homburgu.

Hned po obědě u jejích prarodičů odjíždíme do zahrádkářské kolonie nedaleko Frankfurtu. Spoustu lidí má v těchto periferních městečkách své zahrádky s chaloupkami, kam se jezdí o víkendech rekreovat a okopávat své záhonky. Jinak mne zaujalo to, že v takové malinké vesničce jsou třeba i tři autosalony, které svou rozlohou zabírají až polovinu rozlohy celé vesnice. To, jak vypadají zahrádky snobů z Frankfurtu, ani nebudu popisovat. Devět z deseti by se dalo nafotit do katalogů na zahradnické potřeby. Na takové zahrádce by se naši kutilové určitě nudili. Z té "naší" jejich zahrádky jsme s Káďou pojedli něco švestek a hrušek, trochu jsme si popovídali, vyměnili pár zkušeností a jedeme zase do Frankfurtu. Cestou obdivujeme znovu a znovu newyorskou vizáž Frankfurtu. Doma jsme něco málo snědli a vyrazili na noční dobrodružství do města. Po cestě z Rödelheimu do Frankfurtu jdeme kolem malých zahrádek, kde téměř všichni něco slaví. Všude jsou světýlka, lampiony a poměrně dost velký řev. Tady si prý vždy každý něco najde na slavení, tzv. německý "fest". Na okraji velkoměsta vidíme opět novinku, tentokrát z oblasti silničního provozu. Je zde instalován u silnice měřič rychlosti. Na světelné tabuli se digitálně zobrazuje nápis Sie fahren ..... km/h. Podrobně jsme prozkoumávali systém měření rychlosti a našli jsme asi sto metrů před tabulí nějaké sondy na silnici. Skoro půl hodiny jsme zkoušeli najít způsob měření. Skákali jsme ze sondy na sondu. Probíhali přes ně ve dvojici nebo sami, ale nám pěšákům prostě rychlost tabule nezměřila. Prostě jsme nepochopili princip. Ještě jsme zašli kousek do města, ale protože to tam není úplně bezpečné, vrátíme se brzy zpět. Centrum Frankfurtu je plné různých individuí, která zrovna nepotřebujeme vyhledávat. Feťáci, štětky a další "kapitalistická chamraď", to není nic pro nás, odchovance socialistického režimu. Jsem zvědavý, kdy se k nám móda drog dostane v nějaké větší míře, možná to nebude tak dlouho trvat při otevřených hranicích. Asi je to daň za demokracii a svobodu. Konec filozofie, je pozdě večer, a tak jdeme rovnou do postele. Dobrou noc, deníčku.

A už je tu zase ráno. Dnes končíme svůj pobyt ve Frankfurtu. Máme namířeno dolů na jih do Mnichova. Děda Janiny nás odvezl na odpočívadlo za město, kde by měla být šance chytit stopa až do Mnichova. Rozloučili jsme se, poděkovali za ubytování a politický azyl a už začínáme mávat na auta odjíždějící z parkoviště. Káďa šel osobně domlouvat odvoz, já mával u výjezdu. Stojím s cedulí Mnichov a první auto projíždí kolem bez povšimnutí. No jasně, takových ještě bude. Ale co to. Hned druhý zastavuje. Komolenou němčinou mu vysvětluji, že kamarád někde lítá po parkovišti a že ho musím ještě přivést. Naštěstí měl v autě jen jedno místo, takže je to dobré. Není. Hned za ním zastavuje další. Ještě se tu o nás poperou, aby nás mohli někam odvézt. "Chlapi vydržte, já jdu sehnat Káďu, zatím se dohodněte, kdo nás vezme". Stopovat v Německu je super. Je to možná rychlejší doprava, než vlastním autem. Já zatím lítám po odpočívadle a hledám Káďu. Je zrovna protažený okýnkem jednoho auta, drží pod krkem řidiče a vysvětluje mu, že nás "rád" a rychle odveze do Mnichova. Zachránil jsem ho. "Káďo, nech ho, my už máme dvě auta." Přebíháme zpět a uvelebujeme se ve Fiatu Uno. Není to kdovíjaký komfort, ale řidič je nějaký šílený fanda fotbalového týmu Darmstadtu a je s ním legrace. Navíc zjišťujeme, že budeme v Mnichově asi velmi brzo, protože rychlost nejde pod 165 km/h. Jednou jsme překonali i náš osobní rychlostní rekord hranicí 185 km/h.

Je tu první zastávka. Jdeme si dát kafe. Po kafi jsme šli s Káďou k automatu na plyšová zvířátka. Je to takový ten jeřáb, který převážně nic nezvedá. Jenže plyšáci vypadají rozmístěni dobře, a tak zkusíme štěstí. Za dvě marky, a už máme v chapadlech jeřábu plyšouna a vezeme ho nad výpadový otvor. Těsně před okrajem se ale plyšák zachytil chobotem o packy dvou jiných zvířat a zůstal viset přes okraj nad otvorem pro vyzvednutí. Tak to ne ! Začali jsme kopat do automatu, ale uvolnit se nám ho nepodařilo. Dobře, obětujeme další marky na vyzvednutí jiného, kterým tohoto uvolníme. No, jak to tak bývá, tentokrát se nám nic nepodařilo zvednout, a tak jsme rozčílení, bez plyšáků a lehčí o pár marek odcházeli zpátky k autu. Stali jsme se jen dalšími blby v dlouhé řadě, kteří se touto zlodějskou atrakcí nechali doběhnout. Odjíždíme. Řidič najednou otevírá střešní okno a na kličku navazuje klubovou šálu, kterou prostrčil ven na střechu. A začíná troubit. Jak se blížíme k Mnichovu, stále více fanoušků obou táborů se navzájem zdraví, nebo na sebe ukazují nevraživá gesta. Jinak Darmstadt je pouhých 550 km od Mnichova. Už se vidím, jak jezdím povzbuzovat Spartu z Berouna až do Bratislavy. Ale tady je to naprosto běžné. Samozřejmě se musí brát v úvahu, kolik z jeho výplaty vydá na benzín za takovou cestu. Pak je to najednou pochopitelné. To bych i já možná jezdil fandit až do Košic. Před Mnichovem se nás řidič začal vyptávat, kam jedeme v Mnichově. No, to kdybychom věděli. My nikdy nebyli ani v Mnichovo Hradišti, natož tady. Někde nás vyhoď, my už si další trasu najdeme. Vyhodil nás v Putzburgu, což je periferie Mnichova.

Tady se pokusíme sehnat nějakou mapu města, abychom si zjistili, kam vlastně chceme. Mnichov má rozlohu dvou Prah, takže orientace jak nic. Jdeme na konec Putzburgu a tady stopujeme už s cedulí "Centrum". Za tři minuty nám zastavil nějaký snobáček v luxusním bavoráku. Káďa se ujímá konverzace, ale bavorština nemá se školní němčinou Kádi mnoho společného. Tak pouze opakoval, "my chceme do centra." Němec nevěděl co, a tak nás vezl nejkratší cestou k nějaké zastávce U-bahnu, tedy mnichovského metra. Po zastavení se na nás podíval a pochopil, že nevíme ani čí jsme, a tak s námi šel do podzemí. Protože pravděpodobně nikdy předtím v metru nebyl, nevěděl jak fungují automaty na lístky, a tak do něho vyházel skoro dvojnásobek marek, než měla stát naše cesta do centra. Tentokrát se nám velmi vyplatilo být blbí. Poděkovali jsme mu, on odpověděl úsměvem a loučíme se. Začíná naše bloudění v mnichovském podzemí. Ale nebylo to nic složitého.

Tras je tu samozřejmě mnohem víc než v Praze, ale nic tak složitého. Dojeli jsme přímo pod hlavní náměstí Mnichova Marienplatz. Jsme v jednom z největších německých měst a nad hlavami jeho náměstí. Jsme pevně rozhodnuti tady zahrát a vydělat velké jmění. To byla ještě naše podzemní představa, ale nadzemní skutečnost je jiná. Jen jsme vylezli z metra, slyšíme zvuk houslí. A musím uznat, že velmi libé zvuky. Hned vedle kytarová sestava virtuozů. Většina z pouličních umělců tady má již pokročilou techniku. Zesilovače byly to nejzákladnější vybavení. Tak nevím, jak se tady budeme chytat. Minimálně nebudeme slyšet. Musíme najít nějaký skrytější kout, ale i ty nejskrytější jsou již obsazeny. Našli jsme tu i borce, který hraje na asi třicet různě vodou naplněných lahví dřevěnými paličkami. Rozum zůstává stát nad tím, co je na to schopen zahrát. Tak tady jsme skutečně těžcí žabaři. Zklamáni situací a tržním prostředím v oblasti pouličního umění jsme zašli až do malé uličky, kde bylo ticho. Ani lidi sem teda moc nechodili, ale byli jsme tu z umělecké branže sami. Spíš z nostalgie, než z kapitalistických pohnutek jsme začali hrát. Asi po půl hodince přišel nějaký přiblblý absolvent AMU a začal nás tam přeřvávat. Nezbylo nic jiného, než sbalit nástroje, s tím i tři a půl marky, které nám někdo spíš ze soucitu přihodil. Konec s uměním, jedeme pryč. Ještě jsme si prohlédli historické centrum Mnichova, které není úplně ošklivé a už chceme odjet. Ale kudy pryč? Káďa se ptá všech kolem sebe, ale jednou mu odpovídají italsky, jednou anglicky a vrchol byl, když se zeptal německy nějakých Čechů, kteří se mu moc omlouvali, že nejsou odsud, ale z nedalekých Čech. Tak jsme se tomu společně zasmáli a šli se ptát dál. Přece tady někde musí být nějaký Němec ! Nakonec jsme jednoho našli. Směr byl určen a byl před námi usilovný pochod přes dvě třetiny Mnichova.

Jdeme na to. Po nějaké té hodince jsme konečně došli na okraj města a začali stopovat. Měli jsme štěstí. Nejen že nám zastavilo první auto, ale byla v něm velmi hezká holka a vzala nás až na první velké odpočívadlo na dálnici na Rosenheim. Super. Neradi se loučíme, ale zase po pěti minutách stopu nás bere další kočka, která tentokrát jede na boso. Jen tak bez bot nás vezla rychlostí kolem 170 km/h. Dobrá Amazonka. Přesunujeme se vždy o slušný kus na další nejbližší odbočku k našemu cíli. Jde to jak po másle. Už zase vystupujeme. Vyložili jsme všechny své věci, poděkovali "hippies dívence" a ahoj. Hned po jejím odjezdu zjistil Káďa, že u ní v autě nechal svetr. Poměrně dost zklamán ztrátou oblíbeného vlňáku se nezúčastňoval dalšího stopování. Ale oklepal se z toho docela rychle. Protože už zase sedíme v dalším autě, luxusním Mercedesu, který nás veze přímo do Bad Feilnbachu. Měli jsme kliku, protože zas tolik lidí do malého lázeňského městečka na úpatí bavorských Alp nejezdí. Je to nějaký zámožný intelektuál a umí anglicky, takže jsme docela pokecali. Byl do Feilnbachu docela zamilovaný, protože nás hned přemlouval, abychom tam zůstali co nejdéle, protože je to prý velmi krásné městečko. Aby byl klid, ubezpečili jsme ho, že tam zůstaneme skoro do smrti, i když jsme věděli, že druhý den odjíždíme domů. A jsme tam.

Je to opravdu krása. To městečko samo je klasické lázeňské místo, ale to okolí ! Naposledy jsem něco podobného viděl v Tatrách. Nádherné hory, lesy, horské říčky s vodopády, prostě fakt paráda. Během hledání lázeňského domu, kde pracuje Petra, jsme se kochali pohledem na Alpy, které vidíme poprvé v životě. Petru už jsem dříve párkrát viděl, ale těšil jsem se na ní víc, než na Alpy. Hned po její šichtě si jdeme společně sednout do nedaleké kavárny. Ty ceny ! Dáváme si téměř to nejlevnější. Je to kafe, které normálně nepijeme, ale teď si hrajeme na lázeňské šviháky. Navíc při tom můžeme sedět na noblesní restaurační zahrádce. Přinesli nám espresso tak malinkaté, že náprstek by ho pojmul i s talířkem. A nejhorší je, že za něj chtějí tři marky. Alespoň že k tomu dávají malou kokosku. Museli jsme si ho nechat úplně nakonec, protože se nedá jen trochu napít. Jakmile si srkneš, už ho nemáš. Probrali jsme vše o našem cestování a o práci v Německu. Bylo to fajn odpoledne u mililitru kafe, ale už se začíná ochlazovat. Petra taky musí jít pokračovat v práci (balit staré Němce do bahna), takže jsme se rozloučili a já s Káďou jdeme hledat místo pro přespání. Nalezli jsme ho nad městem v horách u poměrně dost hlasitých vodopádů. My si prostě nemůžeme lehnout někde v klidu a tichu. Zalézáme do spacáků, protože je tu fakt už zima. Jsme docela vysoko v horách. Po chladné noci se už zase těšíme dolů do tepla. Čeká nás cesta směrem domů. Rozloučili jsme se s Peťulou a jdeme hledat nějaké místo pro stopování.

Potřebujeme alespoň do Rosenheimu. Nebylo to jednoduché, protože tady opravdu nejezdí mnoho aut, ale nakonec jsme se po dost dlouhém cestování do Rosenheimu dostali. Původně jsme tu nechtěli hrát, protože po Mnichovu (nemyslím ten 1938) moc chutí na koncerty nemáme. Protože je ale tohle město nesrovnatelně klidnější, našli jsme tu docela pěkné místečko. To nás přimělo změnit názor a kytary jsme rozbalili. A dobře jsme udělali. Hráli jsme skoro čtyři hodiny a občas se u nás lidé zastavili a chvilku poslouchali. A někdy vypadajíc spokojeni před odchodem něco do futrálu přihodili. Suma sumárum z toho bylo dalších více než čtyřicet marek. To bylo super. Za pár hodinek brnkání máme 85 DM. To není špatné při dnešních kurzech. O.K., jedeme dál. Ještě dnes zkusíme přesun směrem na Landshut. Po cestě ven z města jsme si koupili ještě za vydělané marky ovoce slávy. Konkrétně dvě broskve.

Konečně výpadovka, ale s blížícími se hranicemi se stop horší. Čekání se prodlužuje a přepravné vzdálenosti jsou stále kratší. Jediné pozitivní bylo překonání rychlostního rekordu, ale zrovna ne za úplně ideálních podmínek. Stopli jsme si malého sportovně upraveného Volkswagena a já bohužel seděl vepředu. Jeli jsme skrz samé malinkaté vesničky na úzké a hodně se kroutící okresce. A právě na ní jsme jeli 189 km/h. Seděl jsem zapřený mezi palubkou, dveřmi a opěradlem a modlil jsem se ke všem svatým kolem automobilismu, protože projíždět stošedesátkou pravoúhlé zatáčky, to je silný kafe i na mě. Káďa vzadu ani nedýchal. Byl zasypán kytarami a batohy a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Bohové nás vyslyšeli. Jsme v Haagu a zdraví ! Vylézáme z auta na roztřesené nohy a snad ani neděkujeme za svezení. Jsme pevně rozhodnuti dojít pěšky zbytek cesty domů, což je už jen pár set kilometrů. Po hodince pochodu se zase uklidňujeme a spíš protože nás batohy tíží, začínáme zase stopovat. Po nějaké době nám zastavilo asi nejmenší auto na světě. No nevím jak se máme s našimi zavazadly vejít dovnitř. Vešli a dokonce měl pán ještě na zadním sedadle nějakou bednu. Zvenčí to vypadalo, že se tam nedostane ani samotná kytara. Jedeme. Chlápek mluví anglicky, takže zase trochu pokecáme. Prý byl minulý týden v Brně. Je to nějaký genetický inženýr, nebo co. No, asi tu nejsou vědci moc dobře placeni, když jezdí v tomhle. Svezl nás pár kilometrů, ale pak už to má jiným směrem, a tak nás vyložil na křižovatce, odkud je již přímý směr k nám do Čech. To ještě stál u silnice kombajn, tak nám povídá, "it is your next car" (to je vaše další auto) a odjel zkoumat geny inženýrů, nebo co. Jsme nedaleko od Landshutu, ale začíná se smrákat. Naštěstí nám zastavil ještě jeden dobrodruh a vzal nás až za město. Tady jsme na jednom kopci našli poslední německé nocležiště. Zítra zkusíme naposledy štěstí s hudbou a jedeme domů.

Druhý den jsme ale zjistili, že náměstím v Landshutu projíždějí auta a rozhodně to není místo pro koncerty naší vážné hudby. Fajn, jedeme domů. Zastavil nám postarší pán v luxusním bavoráku a rovnou s námi překonal rychlostní rekord. Jeli jsme 195 km/h, ale na dálnici, a tak nám to ani nepřipadalo nijak vyjímečné po té jízdě smrti včera. Vysadil nás v Deggendorfu. Tady už je to samý Čecháček, tak snad nebude problém najít někoho, kdo by nás alespoň na hranice vzal. Poněkolikáté během cesty jdeme poprosit o vodu do domácností a poněkolikáté dostáváme lahev sodovky. Příště už budeme chtít vychlazenou s méně bublinkami a může být i s nějakou příchutí. Stopování ale v těchto místech už skutečně nejde. Ušli jsme dalších deset kilometrů pěšky a stále nic. Přiživujeme se jablky natrhanými kolem silnice a zoufale se snažíme někoho zastavit. Až po dlouhé době nám zastavil nějaký Polák, který jede do Železné Rudy. Sláva, máme odvoz do domoviny. Protože jedeme nóbl Alfou s německou značkou, zase nás na hranici nezastavili, takže i poslední přechod hranic nám nepřinesl razítko do pasu. Tak jo. Díky Poláku, my jdeme na vlak, protože po dnešním stopování už nemáme chuť na další čekání.

Jsme doma. Musíme si všechny zážitky nechat pořádně projít hlavou. Viděli jsme úplně jiný svět. Po letech komunismu u nás, jsme si zvykli na úplně jiný rádoby blahobyt. Určitě v Německu není všechno ideální, ale přece jen jsou o kousek dál. Nebo my jsme o sto let za nimi. Bohužel, ale třeba se to někdy u nás také zlepší. Alespoň teď můžeme jezdit ven. Nemáme sice peníze, ale můžeme se jet podívat, jak si tu kolem nás ostatní celou tu dobu žijí. Můj milý deníčku, přeju Ti zatím dobrou noc. Ozvu se při dalších cestách za poznáním. Snad ještě nějaké přijdou.

P.S. : Už jsem nechtěl pokračovat ve Tvých stránkách, můj milý deníčku, ale nelze ještě nedopsat moje první pocity po návratu do reality těch našich všedních dnů. Dojeli jsme totiž na nádraží v Plzni a bylo to strašný ! Po vstupu do haly dostaneš ránu do nosu hrozným smradem z otevřených veřejných doslova hajzlů. Ještě se tu vybírá koruna za jeho použití. To mi přijde spíš jako pojištění pro případ otravy. Hned vedle v dosahu místního aroma je bufet. Chtěli jsme se jen napít. Bordel, bordel, bordel. Špinavé lžíce, špinavé půllitry, špinavé servírky a navíc vše pod míru. Pivo, limonády a dokonce těžce pod mírou je i IQ výčepního. Co dodat ? Jsme doma a snad to bude jednou lepší.

P.S. P.S. : Dodatek po letech. Tento deníček přepisuji po téměř deseti letech a musím říci, že mne samotného dnes překvapuje mé rozčarování z německého prostředí. Pro dnešní čtenáře asi bude popis dnes již tak všedních supermarketů přihlouplý, ale my jsme předtím v Čechách skutečně nic podobného neviděli. Srovnávali jsme to s našimi obchody se smíšeným zbožím, kde byl někdy i chleba na objednávku. A to nejsem nijak starý !!! Jen si tak v duchu probírám, co říci lidem, kteří dodnes tvrdí, že se u nás od dob "komoušů" nic nezměnilo, ne-li že je to dnes horší. Lidi, otevřete oči !!! ... a mějte se jak chcete ....

TRASA CESTY